Rozhovor: Manželé Antošovi vyrábějí nábytek Budu, který vydrží generace. Takhle vypadá

Anna a Adam Antošovi stojí za českou značkou Budu. Navrhují a vyrábějí autorský nábytek s jedinečnou estetikou a kvalitou. Jsou to kousky s potenciálem sloužit dalším okouzleným generacím.

Proč jste Budu? Že jste z dubu?
ADAM: Trochu jsme si zkoušeli hrát s bukem a s dubem, nechtěli jsme úplně prvoplánově mít v názvu dřevo, pak Aničku napadlo Budu a bylo to to pravé.
ANNA: Důvod byl i vizuální, líbila se nám písmena v tomhle pořadí. Název vznikl hravou přesmyčkou z dubu a vypadá dobře.
ADAM: A má přesah do budoucna.
ANNA: Chceme vytvářet nábytek, který tu bude co nejdéle.

Asi i déle než my?
ANNA: Ano. Mysleli jsme hodně na kontext pořizování nábytku. Většina kamarádů nebo lidí, kteří se zařizují poprvé, sáhne po levném nábytku z řetězce. Chtěli jsme v rámci Budu vyplnit díru na trhu mezi levným nábytkem s krátkou životností a velmi drahým designovým nábytkem s cenou, na niž většina obyvatel republiky ani nedohlédne.

Kráčíme střední cestou a nabízíme kvalitu, nábytek z lokálních dřev ve výborném zpracování. Zároveň si myslíme, že se na něj dá našetřit, když si někdo chce pořídit produkt, který vydrží opravdu dlouho, a přitom nepřestane vizuálně bavit. Design se snažíme koncipovat tak, aby nepodléhal módním trendům, naše věci jsou estetické, minimalisticky čisté i proto, abychom je doma chtěli mít stále, aby nás neomrzely.

Proč jste se rozhodli pro dub?
ADAM: Je to lokální dřevina. Dubové dřevo má strukturu, která se hodí téměř do každého interiéru, není výrazné a rušivé, zároveň vzbuzuje hřejivý pocit. Je tvrdé a trvanlivé. Dlouho jsme zvažovali jasan, který tu také hodně roste, u něj ovšem nejde zaručit takovou stálobarevnost, dub je mnohem konstantnější. Při výrobě se snažím dřevo využívat do maximální možné míry, s co nejmenším odpadem.

Vy jste všechen nábytek testovali u sebe doma, že?
ANNA: Skoro. Nábytek vychází z nás, většinu produktů jsem navrhla a Adam vyrobil, když jsme ho potřebovali. Na trhu jsme často nenašli kusy, jaké bychom si pro náš domov představovali.

Anička je tedy tvůrkyní návrhů a Adam nábytek vyrábí? Nebo je vás ještě víc?
ADAM: Nás, kteří nábytek vyrábíme, je samozřejmě víc. Anička vždy přijde s nápadem, co vyrábět, jaký produkt zařadit do portfolia, s nějakou představou.
ANNA: Prvotní vizuální představa je moje…
ADAM: …a já řeknu, jestli to jde. Navrhnu nějaký konstrukční prvek, detail, aby produkt dobře fungoval. Například u našeho posledního návrhu – policového systému – Anička přišla s tím, že by měl být modulární, kombinace kovu a dřeva. Řekneme si nějaké tloušťky a na mně bylo vymyslet systém, jak půjde police posouvat, a technická stránka věci.

ANNA: Design mě hodně baví, sleduji, co se v této oblasti děje. Dosud jsme s Adamem nábytek navrhovali sami, pro letošní podzimní Designblok chystáme nový koncept. Ve spolupráci s jedním z nejvýraznějších designérů mladé generace Jiřím Krejčiříkem připravujeme kolekci skládacího nábytku, který bude určen do interiéru i na zahradu. Nechte se překvapit, my se moc těšíme!

Co vás tři roky společné práce naučily? Co jste zvládli překvapivě lehce a kde jste očekávali, že proces proběhne mnohem snadněji?
ADAM: Mohu mluvit za výrobu a za naše manželství. Oba pracujeme pro vlastní firmu, veškeré naše příjmy jdou do podnikání, to není snadné. Museli jsme se naučit oddělit práci a soukromí. U našich modulárních polic nebylo vůbec jednoduché najít schopné dodavatele kovových prvků zhotovených na úrovni, kterou si představujeme. Na kvalitě detailů si dáváme hodně záležet, u dřeva to ohlídám, stejnou kvalitu jsme ovšem chtěli také u kovových součástí. Hledali jsme dlouho. Je tu málo lidí ochotných práci dotáhnout do finiše, na který jsme zvyklí.

ANNA: S tím souvisí i nastavení cen. Je to velká výzva, která se týká většiny tvůrců. Lidé, kteří si nábytek chtějí koupit, jsou zvyklí na určitou cenovou úroveň, srovnávají ceny ze sériové výroby s těmi našimi. Což úplně nejde. My vyrábíme tady, ne v Číně, platíme férové platy. Kvalitní ohodnocení pracovní síly je pro nás zásadní. Nešetříme na lidech, nešetříme na materiálu.

Dá se takové uvažování případným zájemcům vysvětlit?
ANNA: Já coby složka komunikace naší značky čelím situaci, jak lidem odprezentovat cenu, jak jim vysvětlit, že je adekvátní tomu, co dostanou. Můžu argumentovat vysokou kvalitou a dlouhou životností našich výrobků. Zdejší mentalita se už naštěstí pomalu proměňuje a je spousta lidí, kteří situaci chápou.

Máte ani ne dvouletého syna, jak zvládnete skloubit práci a péči o něj?
ANNA: Těžko… Mám velké štěstí, že si mohu práci regulovat podle sebe a syna. Uvítala bych rozsáhlejší státní podporu matek malých dětí. Školky jsou k dispozici až od tří let, přitom dětské skupinky nebo chůvy pro mladší děti jsou velmi drahé. Nepřijde mi to v pořádku, je přece zdravé, aby ženy z pracovního života nevypadly úplně, pokud o práci zájem mají.

Samozřejmě, chtějí-li maminky být s dětmi doma plně, schvaluji to. Pro OSVČ je to určitě velké téma – tlak a stres, pořád bilancujete, aby netratilo dítě, byznys ani partner. Možnost státní péče o menší děti by nám hodně pomohla.

Liší se nějak česká a zahraniční klientela? Lze to zobecnit?
ANNA: To nemůžeme úplně říci, nemáme tak široký vzorek, Slováky jako cizince nepočítáme. V počátcích firmy jsme umístili nabídku i na mezinárodní platformu Etsy, nakupovali u nás lidé z celého světa, tam jsem zaregistrovala určitý rozdíl v komunikaci. Když nastal problém, který ani nebyl na naší straně, ukázali se klienti například z Ameriky jako mnohem chápavější a trpělivější. Trpělivost nám v Čechách možná chybí. Ale je to opravdu individuální.

ADAM: Srovnávat Čechy a zahraniční zájemce se nedá. Začínali jsme menšími věcmi, to byly věšáky, poličky, odkládací stolky, u těch není problém s transportem. Nyní jsme přešli na větší produkty, ty jako balíky posílat nechceme.

ANNA: Nejsme velká firma se sériovou výrobou a bohatými investory, do zahraničí masivně expandovat nehodláme. Pro bezpečnou dopravu velkých nábytkových kusů bychom museli nechat vyrobit speciální krabice, které dopravci požadují, pro různé atypické rozměry. Potřebujeme si ohlídat šetrnou přepravu, aby náš nábytek dopravou netrpěl. Ověřili jsme si, že prodej do zahraničí není naše cesta.

Cílíte tedy hlavně na zdejší zákazníky?
ANNA: Jednoznačně ano. Někteří se nám dokonce už vracejí.
ADAM: Pokud nás zdejší poptávka uživí, budu moc rád, když zůstaneme lokální. V každé zemi se přece najde někdo, kdo vyrábí hezké věci, a zdá se mi nesmyslné převážet nábytek přes půl světa.

Máte showroom? Kde můžeme váš nábytek vidět?
ANNA: Máme v podstatě bytový showroom, s opravdu vážnými zájemci se domlouváme na schůzce u nás doma. Klíčová je pro nás již zmiňovaná pražská přehlídka Designblok, kde na podzim budeme opět vystavovat, tam si lidé mohou náš nábytek prohlédnout a vyzkoušet.

ADAM: Možná do budoucna zkusíme nějaký prostor společně s dalšími menšími značkami, zatím jsme však spokojeni takto.

Co aktuálně nabízíte?
ANNA: Nyní jsme se hodně zaměřili na jídelní stoly, máme několik nových variant. Nejzásadnější jsou pro nás, a jak to vypadá, tak i pro naše klienty, postele. Modulární policový systém nabízíme od loňského roku v sedmi odstínech, přidali jsme psací stůl a komodu. Zkrátka veškerý nábytek, který můžete doma potřebovat, zatím kromě židlí.

ADAM: Nabízíme kvalitní kousky, které si mohou pořídit i mladí lidé, aniž by se přitom finančně zruinovali. Vidím to tak, že někdo si náš nábytek koupí nejprve do pokoje ve sdíleném spolubydlení, následně ho přestěhuje do bydlení s životním partnerem, vydrží malé děti, jejich odchod z domova, další rekonstrukci domova pro starší manžele… Prostě nábytek na celý život.

Ruční práce

Charakteristický pro nábytek Budu je ručně zhotovený ratanový výplet. Objevuje se především na čele lůžka, nabízí se jako varianta u všech čel dvířek nebo zásuvek – u komody, psacího stolu, i konferenční stolek může mít výpletem zpracovanou odkládací plochu.

ADAM: Ratanový výplet je trochu kontroverzní prvek. Lidi spolehlivě rozděluje na dvě skupiny. Buď se jim vůbec nelíbí, protože jim připomíná bydlení jejich babičky, a v moderním interiéru ho vidět nechtějí. Druhá skupina považuje výplet za nádherný, opravdu skvělý a nadčasový. Cení si ruční práce, která je z globálního hlediska naprostý unikát.

Všechny větší nábytkové továrny pracují s hotovým, strojově vyrobeným ratanovým kobercem, ze kterého si vystřihnou potřebné rozměry. Mizí dovednost vyrábět ratanový výplet ručně. Přemýšlel jsem, jestli třeba neudělat výstavu na téma ručního ratanového výpletu.

ANNA: Paní Věra, která pro nás výplet vyrábí, pochází z Bystřice pod Hostýnem. Celá její rodina a většina obyvatel ze širokého okolí pracovala pro Thonet, dovednost se dědila z generace na generaci. Ti nejmladší už nemají o tuto práci příliš zájem, je to hodně náročná fyzická činnost, prý bohužel i finančně podhodnocená. Zdá se, že zatím nejsou následovníci, kteří by se výpletem chtěli zabývat, což je velká škoda, kontinuita se ztrácí.

Ručně zhotovený výplet je mnohem trvanlivější, má možnost opravy, kdyby náhodou v nějakém místě praskl, není třeba nahrazovat celý díl jako u ratanového koberce, stačí opravit poškozenou část. S tím se vlastně vždycky počítalo, opravitelnost je obecně výhodou dřeva, třeba stolovou desku můžete přebrousit a bude jako nová.