Můžeme ovlivnit vkus každého člověka, říká designér David Karásek o městském mobiliáři

Veřejný prostor je náročný. Výrobky musí odolat jakémukoliv počasí i anonymnímu uživateli. Lidé k němu přistupují tak, že nepatří nikomu. Používání je hrubší, výrobky musí vydržet, být opravitelné i na místě. Lavičku nemůžete demontovat a odvézt do servisu jako auto, vysvětluje v rozhovoru David Karásek.

Od druhé třídy jste si přál stát se průmyslovým designérem, kreslil jste si auta. Toto okouzlení určilo následné studium průmyslové školy a zlínské UMPRUM. Jaký vztah k autům máte v současnosti?
Mám je pořád rád. Ve fenoménu automobilu vidím spoustu významů. Kulturních i dějinných. Auto je složitý stroj ovládaný laiky. Žádný jiný takový není! My Evropané bychom si měli vážit oboru, v němž je tolik inženýrského umu. Inženýry dnes nezvou do žádných rozhovorů, ale díky nim věci fungují. Nádherná řešení, která musel někdo vymyslet a v nichž je i profesní vášeň.

Přední designérská studia – třeba italská Pininfarina – vždycky propojovala estetiku, funkčnost a technickou excelenci. To je pryč. V digitální době není k čemu se upnout, chybí osobní investice. Možná romantická naivní představa, ale v tomto oboru ji doteď vidím.

David Karásek (55)
Absolvent Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze se zaměřením na produktový design spoluzaložil v roce 1994 firmu mmcité, v současné době má společnost zastoupení ve 40 zemích světa. Je kreativním ředitelem studia mmcité design, držitelem ocenění Podnikatel roku 2022 a autorem řady produktů městského mobiliáře oceněných zahraničními i domácími designovými cenami (Good Design, Red Dot, iF Design, EDIDA a Czech Grand Design).

Většina oborů má nějakou profesionální deformaci. Jak se projevuje u majitele značky vyrábějící městský mobiliář?
Obor mě nepřestává fascinovat, neustále sleduji, jak se dá veřejný prostor kvalitně vybavit. Jsem tím posedlý, fotím všude. Zajímají mě různé přístupy, špičkový design i staré nedesignové věci. Mám skvělou sbírku fotografií městského mobiliáře. Veřejná prostranství jsou fascinující místa, v nichž se setkávají lidé a historie.

Architekt Ladislav Lábus řekl, že nejoblíbenější jsou veřejná místa a ulice, kde si můžete sednout. Nic dalšího podle něj není potřeba.
Lavičku lidé využívají stovky let. Občas přijdou různá jiná řešení, ale vždy se k ní vrátíme. Nemáte-li si v ulicích kam sednout, dlouho v nich nevydržíte.

V které zemi jsou na tom nejlépe?
Španělsko bylo zaslíbenou zemí v instalaci krásných výrobků. Mají navíc ideální podmínky – je tam teplo, lidé se venku rádi setkávají. Souviselo to částečně i s olympiádou v Barceloně v roce 1992. Teď výrobci stagnují.

Zajímavé realizace uvidíte ve Skandinávii, ve Francii… Jiný přístup najdete v arabském světě – špinavá ulice a za zdí nádherné zahrady a paláce. Kvůli globalizaci ale dnes architektura, venkovní prostory či městská krajina osázená rostlinami vypadají podobně.

Firmu mmcité jste založil v roce 1994 s dnes už bývalým společníkem Radkem Hegmonem. Jak vás napadlo jít s designem ven?
Důvody byly čistě praktické. Ještě při studiu vysoké školy jsme s návrhem zastávek vyhráli soutěž vypsanou městem Zlín. Dodavatel nasmlouvaný městem nejevil o spolupráci zájem a v celé republice jsme nenašli nikoho, kdo by byl schopný návrh zrealizovat. Proto jsme založili vlastní firmu na výrobu městského mobiliáře.

V devadesátých letech se začalo znovu mluvit o českém designu. Zazářily osobnosti i projekty, mnohé však ze scény zmizely. Vy jste zůstali a jste stále úspěšní. Jaký máte recept?
Jsme součástí Asociace českého průmyslového designu. Sdružuje přibližně 26 výrobců, kteří musejí mít systematickou designovou politiku, spolupracovat s externími designéry, nebo mít své vlastní. Jsme mezi nimi jedinou firmou, která autorský design uplatňuje třicet let. To znamená, že každý náš výrobek uvedený na trh navrhl designér.

Často nás vnímají jako výrobce, ale jsme poměrně velké designérské studio. Navrhujeme jedinečné prostředí a můžeme ovlivnit vkus každého – žádná exkluzivita, ale skutečná dostupnost. Dobrý design není pro galerii, je pro život.

Kdy si značky mmcité prvně všimli v zahraničí?
Zhruba před dvaceti lety jsme se zúčastnili významného zahraničního veletrhu. Měli jsme ohromný úspěch, přestože firmy z východní Evropy byly vnímané jako ty, které umějí něco vyrobit, ale ne navrhnout.

Nevěřili nám, že jsme z Česka, získali jsme distributory z několika zemí. Pak přišel náraz se Západem. Požadavky a nároky byly vysoké – hodně věcí jsme přehodnotili, změnili technologie, abychom docílili požadované přesnosti. Řemeslo se v minulém režimu zkazilo, což po revoluci přetrvávalo.

Bez řemeslníků se ve výrobě neobejdete – je těžké je sehnat?
Řemeslníci třeba před padesáti lety profesi uměli, ale chyběla jim motivace. Když se na ně zatlačilo, odvedli perfektní práci. Dnes všichni chtějí pracovat v marketingu nebo IT, ne ručně svářet. Na druhou stranu je tu mnoho neuvěřitelně zručných mladých. Bohužel společenské hodnocení řemeslníka je slabé. (Článek byl redakčně krácen, celé znění najdete v novém vydání časopisu.)