Co vás vedlo k založení Textile Mountain?
Přemýšlela jsem, jaké téma by šlo v diplomové práci zpracovat nejudržitelněji. V tu chvíli mě nějak netěšilo šití dalšího oblečení, takže jsem rozmýšlela, co by šlo dělat třeba s tuzemským recyklovaným textilem. Dělala jsem si rešerši a skončila jsem v Klatexu, kde recyklují textilní odpad na netkané textilie.

Jako jediná zdejší firma byli otevření nějaké spolupráci, takže jsem s nimi diplomovou práci realizovala. Když jsem viděla, kolik tam končí textilu, který by ještě šel využít a nemusel by se z něj stávat druhotný materiál, říkala jsem si, proč se to neděje? Že se vyrábějí nové a nové materiály a textilie a tady se přitom tak ohromné množství šmelcuje na vlákna, to nedává smysl!

Jste v tuzemsku s konceptem prodeje textilních přebytků jediná?
Možná ano. Ale běžné galanterie v nabídce textilní přebytky asi také mají. Navozí je z Itálie z výroben nebo továren, jen je prodávají jako plnohodnotnou novou metráž.

Co to vlastně je ten textilní přebytek?
Továrna vyrábí textilie ve velkém, to jsou kilometry látek. A přitom třeba vznikne druhotná metráž. Například oblekovka, u které se vyžaduje opravdu precizní kvalita. Při výrobě se v ní objeví nepatrná nepravidelnost, výrobce pak vyřadí rovnou celou roli, protože nějakou dobu trvá, než se stroj zastaví a znovu nastaví.

Továrna tuto textilii má jako druhovýrobu, nebo se látka vyhazuje, spaluje či skládkuje, protože je potřeba produkovat luxusní zboží. To může být jeden druh přebytku, v součtu jde opět o kilometry látek.

Jak vás napadlo obchodovat s podobnými materiály
Když jsem viděla, jaké látky se pálí nebo recyklují na ty netkané textilie, zajímalo mě, jak by to šlo dělat jinak. Studovala jsem uměleckou školu, takže podnikat nebo otevírat si vlastní byznys pro mě v tu chvíli bylo úplně nemyslitelné. Ale neviděla jsem jinou možnost, než otevřít obchod, aby se aspoň něco na trhu změnilo, nebo abych to aspoň zkusila.

Má obchod svého typického zákazníka? Kdo k vám nejčastěji chodí?
To se tedy vůbec nedá říct, jde o průřez všemi možnými vrstvami společnosti, jsou to jednotlivci i firmy. Nakupují od nás dokonce divadla. Lidé, kteří si šijí doma, protože je to baví nebo potřebují ušít něco pro děti. Studenti.

Typický klient se vystihnout nedá, pokud máte na mysli třeba věkovou kategorii nebo zaměření. Ale mají společné to, že potřebují mít čisté svědomí, že nenakupují další zbytečné věci, že smýšlejí ekologicky.

Že jim jde o udržitelnost, že jim nejsou lhostejné zdroje, odkud se ty věci berou?
Přesně tak. Což je třeba u filmů nebo u divadel vlastně ještě záslužnější, protože tam věci vznikají často jen pro jedinou příležitost a další využití nemají. Nebo se musejí dál skladovat a recyklovat, čili tady je využití materiálu, který by se jinak vyhodil, mnohem lepší.

Máte nějaké oblíbené textilní poklady?
To je velmi různé. Nejkrásnější materiály sice asi neměly historickou hodnotu, ale mně se moc líbil třeba německý bytový textil, bytovky. To byly složením, kvalitou i designem nádherné látky. Ve složení měly len, hedvábí, ty mám moc ráda. Kdybychom je nevykoupili, skládkovaly by se nebo spálily.

Když si představíte, že vlna, hedvábí a len lítají komínem, to je šílenství. Byly to krásné designy, tkané i potisky a mnoho dalších, pro mě opravdové poklady. Velkou radost mi také udělá, když se ke mně dostanou staré materiály, které se už ani nevyrábějí, třeba úžasné prvorepublikové látky. Nebo jedna paní z Ořechovky měla po příbuzných vyšívaný bavlněný tyl, to byla krása.

Vnímáte rozdíl mezi stávající a starší textilní látkovou produkcí?
Je to poznat. Starší materiály mi připadají kvalitnější, poctivější, také se používaly jiné barvy. Oblečení z řetězců někdy chemicky páchne, vytahá se, je nestálobarevné, nekvalitní.

Druhotně se kvalita materiálu pozná při nošení, starší látky třeba tolik nežmolkují. Ale přece jen, kdyby mi bylo osmdesát, dokážu to posoudit mnohem lépe. Stále sbírám zkušenosti, každý den něco objevuju.

Denně vám rukama projdou desítky metrů látek. Rojí se vám v hlavě nápady, co byste si z nich ušila?
Právě že ano. U látek mě okamžitě napadá, na co by byly vhodné. Někdy je mi hodně líto, že se kvůli obchodu k šití samotnému tolik nedostanu, vlastně mi dost chybí. Ale pak si říkám, něco si z toho ušije někdo jiný. Větší radost mi dělá, že mi látky procházejí rukama a další lidé z nich něco vytvoří.

Starší materiály mi připadají kvalitnější, poctivější, také se používaly jiné barvy. Oblečení z řetězců někdy chemicky páchne, vytahá se, je nestálobarevné, nekvalitní.

Lenka Vacková

Je to svým způsobem taková záchranná akce…
To je. A jak je Textile Mountain malé, znám naše látky nazpaměť, všechny jsem měla v ruce desetkrát i vícekrát, když přičtu všechna stěhování.

Jste šťastná za jejich umístění? Když vidíte člověka, který si pro látku přijde?
Ano! Skvělé také bylo, že když jsme kvůli stěhování byli nějakou dobu zavření a později jsme znovu otevřeli, chodili k nám lidé v oblečení z látek, které si u nás dříve koupili. To bylo moc hezké. Když dělám objednávku a zbude mi ze štočku látky jen papír, to je tak krásný pocit. Mám velkou radost, když látky mizí k lidem.

Vy jste udržitelnost řešila už dlouho, nejen v rámci studií, že? A látkám jste prý byla v rodině vystavená téměř nepřetržitě především díky svým prarodičům.
Jedna z babiček vystudovala SUPŠ v Jihlavě-Heleníně a také děda s druhou babičkou měli k textilu blízko. Děda opravoval šicí stroje a babička pracovala jako šička u nás na Vysočině v Pleasu.

Pamatuju si, že když jsem u nich jako malá byla, buď jsem se s dědou motala kolem šicích strojů, nebo jsme něco šili či zkoušeli šít. Děda byl takový vetešník, jezdívali jsme s ním na skládku, na smeťák, kde byly vyhozené i úplně nové věci! Mě jako malou hodně bavilo, jak jsme je zachraňovali. Po letech se mi spojilo, že dětství mě hodně ovlivnilo v tom, co teď dělám.

Látky s příběhem?
Dlouho jsem si to neuvědomovala. Věnovala jsem se činnosti, která mi dávala smysl. Později, když jsem se zastavila a ohlédla se, uvědomila jsem si, že vlastně pokračuju v tom, co jsem dělala jako malá.

Také ráda pletete…
Jako obě babičky. Jedna ráda vyplétala vzory, svetry a ponožky, druhá, což vím jen z doslechu, prý mistrně vyplétala svetry s obrázky a náročnými vzory. To mě mrzí, že jsem se od ní nenaučila.

Během let jste se stala hodně známou. Obracejí se na vás lidé cíleně s prosbou, abyste přijela a něco si odvezla?
Jestli jsem hodně známá, to nedokážu posoudit. Lidé, kteří jsou podobně zaměření, se znají, je to tu malé. Ale díky našim internetovým stránkám a internetu vůbec jsem asi vešla v širší povědomí. Teď už téměř nemusím aktivně vyhledávat zdroje, kde materiály brát, spíš se nabízejí samy. Lidé mi píšou tolik, že někdy z kapacitních důvodů ani nestíhám všechno odebírat.

Děda byl takový vetešník, jezdívali jsme na skládku, kde byly vyhozené i úplně nové věci! Jako malou mě bavilo, jak jsme je zachraňovali. Po letech se mi spojilo, že dětství mě hodně ovlivnilo v tom, co teď dělám.

Lenka Vacková

Nepřerůstá příjem nad výdejem? Není látek kolem vás už příliš? Všechny přece zachránit nemůžete. Jaká máte kritéria výběru?
Od začátku bylo látek hodně. Výběr řeším pocitově, jinak to ani nejde. Rozhoduju se i podle ročních období, na jaře a v létě bereme lehčí látky, na zimu těžší. Ráda mám hlavně přírodnější materiály, i když syntetika je na určité věci také potřeba.

Spousta zákazníků mi píše a poptává určité materiály, vyhledávám je rovnou pro ně. Záleží, jak se to sejde. Když nemám konkrétní poptávky, beru látky, které se líbí mně. Když se ale někdo ozve s darem, nevyberu jen pár rolí, které bych si nejvíc přála, ale vezmu od něj všechno.

Textile Mountain hodně rostl a vícekrát jsme se stěhovali, tady jsme už na čtvrté pražské adrese. Chtěla bych sice zachránit hodně materiálu, ale když byla firma příliš veliká, ztratila jsem kontakt s látkami a se zákazníky. Starala jsem se jen o brigádníky, utíkalo mi to mezi prsty, potřebovala jsem ubrat. Práce mi pak už nedělala radost, bylo mi to líto. Nechci jen být v byznysu a generovat zisk.

Najít optimální velikost vlastní firmy je hodně těžké.
Možná jsem si to měla vyzkoušet a osahat, abych zjistila, co je pro mě nejvhodnější. Před covidem nás bylo v Textile Mountain pět, to už bylo moc, optimální jsou asi dva lidé.

Myslela jsem, že výběr látky je hodně haptická záležitost, že na látky je třeba sahat. Jak vlastně funguje e-shop?
Podobně jako vy to vnímá hodně zákazníků, ale e-shop funguje překvapivě dobře. Zdá se, že lidé, kteří delší dobu šijí a vyznají se, dokážou materiál odhadnout. Podle složení, popisu a fotografie látky si dovedou představit, co kupují.

Když jsem obchod otevírala, byla jsem si jistá, že potřebujeme hlavně kamennou prodejnu, aby si zákazníci mohli na látky sáhnout, a e-shop bude fungovat víceméně pro přehled. Ale ono se to překlopilo a více objednávek jednu dobu chodilo z e-shopu.

Za covidu to vlastně ani jinak nešlo. Přitom ač introvertka, mám ráda osobní kontakt se zákazníky, respektive zákaznicemi, těch je víc. Vracejí se k nám, jsou zlaté. Cítím, že přitahujeme podobně smýšlející lidi, máme klienty po celé republice.

Chystáte v Textile Mountain opět workshopy?
Určitě. Máme tady spoustu korálků, hodně z nich od známého návrháře, našeho vysokoškolského profesora Josefa Ťapťucha, který nám je daroval. S Vendulou Šádovou jsme s nimi pořádaly workshop na šité brože, v tom bych ráda pokračovala.

S několika workshopy k nám zavítá také moderní pletařka, návrhářka Marie Honzíková. Dalším rukodělným kurzům jsou dveře otevřené, ráda bych u nás na nové adrese v Radhošťské vytvořila komunitní kreativní prostor.

Lenka Vacková: Pochází z Vysočiny, vystudovala módní návrhářství na pražské UMPRUM v ateliéru Designu oděvu a obuvi Liběny Rochové. Byla oceněna za módní kolekci na přehlídce Designblok, obdržela i ocenění Czech Grand Design. V tvorbě se věnuje udržitelné módě, slow fashion, recyklaci a upcyklaci. Před pěti lety založila Textile Mountain, což volně překládá jako Hora hadrů. Získala ocenění Udržitelný e-shop. Nabízí originální textilní metráž pro tvořivé lidi, které zajímá vlastní uhlíková stopa, pořádá kurzy a workshopy.

Tento článek jste mohli najít v časopisu Dům&Zahrada č. 4/2024.
Zdroj: Jana Matoušková, Dům&Zahrada

Související články