Když jsem vám telefonovala kvůli rozhovoru, zastihla jsem vás na zahradě. Je zahradničení protiváhou akademického světa, nebo vás ovlivnila maminka, která zahradu milovala?
U nás v rodině dům a zahrada úzce souvisejí a vyžadují generační péči. Dědeček v letech 1937 až 1938 vše vybudoval. Moji rodiče se od 50. let snažili v jeho práci pokračovat, jak mohli. I přes složitou dobu. Máma květiny milovala a malovala je. My zahradu usměrňujeme, aby byla pro okrasu a byl z ní i užitek do kuchyně.
Sehrálo rodinné umělecké prostředí roli ve vašem studiu kunsthistorie?
Ke studiu mě přivedl tehdejší partner. Rodiče ani nepočítali, že bych se na vysokou dostala. Kvůli špatným kádrovým předpokladům i proto, že jsem ke studiu na tehdejší střední všeobecně vzdělávací škole byla poměrně laxní. Šly mi jazyky a zkusila jsem studium cestovního ruchu, což mě neoslovilo. Po brigádě v plzeňské památkové péči jsem dostala doporučení ke studiu a v uvolněné atmosféře roku 1967 mě přijali na filozofickou fakultu.
Pražské UPM se dočkalo před pár lety kompletní rekonstrukce
Do UPM jste nastoupila po vysoké škole, přes tři desítky let jste jej vedla a nazvala ho svým druhým domovem. Na co jste se jako ředitelka prvně zaměřila?
Chtěla jsem muzeum oficiálně dostat na mezinárodní scénu do rodiny uměleckoprůmyslových muzeí. V té době začala muzea v západních zemích měnit přístup k současnosti, modernizovat technologie, vzrůstal zájem o design… Řada institucí se v té době přejmenovala na muzea designu. Před 12 lety začalo setkávání ředitelů klasických muzeí užitého umění, nyní rozšířené o muzea designu.
Podstatná pro mě byla zkušenost ze studijního pobytu v bezkonkurenčním londýnském Victoria and Albert Museum s rozsáhlými sbírkami kombinovanými se současným designem… Nicméně do výstav mapujících umělecké epochy 20. století si pro prezentaci českého designu půjčovali z našich sbírek kubismu, funkcionalismu a secese.
Povedlo se vám vyvést UPM ze stínu Národního muzea. Co pro to bylo důležité udělat?
Nebrali jsme to tak, že jsme ve stínu, každé muzeum je jiné. My se od počátku 90. let řídili mottem: „Více prostoru sbírkám!“ Dodávala jsem, že také lidem. Budova byla přetížená sbírkami, které postupně zabíraly místo výstavním expozicím. Ty rozměrnější byly rozstrkané po republice – jako součásti zámeckých expozic, v horších případech schované v bývalých školách či farách. Mnohdy v neodpovídajících podmínkách.
Čím je pražské UPM unikátní?
Samotná budova je jedním z hlavních exponátů! Výjimečné jsou sbírky i způsob, jakým se nimi pracuje, průběžně je aktualizujeme. Stálá expozice odráží, že sbírky se týkají člověka, jehož potřeby se víceméně nemění. Některé s civilizací mizí, vznikají nové. Kupříkladu i AI se dá zapojit a využívat. Proč by měla jen ničit.
Podobná muzea vznikala v důsledku průmyslové revoluce v 19. století, kdy panovala obava o zánik rukodělné práce. Co dnes v době AI zachrání řemeslo?
Muzea to úplně nebudou. Jsme ale v kontaktu s výrobci skla, keramiky, textilu, dlouhodobě je sledujeme. Paradoxně za minulého režimu se různé iniciativy snažily udržet zrušenou privátní rukodělnou práci vytvářením ústavů a družstev. V tom se v rámci krátkozrakých zásahů v 90. letech nepodařilo pokračovat, mnohé provozy byly zrušeny či se neuživily. Ve sklářských provozech si stěžují, že chybí technologové, foukači, formaři…
Dříve nebyla hanba vyučit se. Kvalitní řemeslo by mohlo i nyní mít zlaté dno, kdyby byly podmínky. Moje představa je trochu středověká: Mistři řemesel by zaměstnávali učedníky, kteří by pak přebírali živnost či si budovali svoji. V současnosti by byla nutná státní podpora v rámci vzdělávacího systému. Oproti cechovní tradici by si učedníci kvůli získání živnosti ani nemuseli brát mistrovu vdovu.
Předpokládám, že muzejní bohatství využívají i naše organizace či média…
Ročně máme průměrně kolem sedmdesáti zápůjček do výstav dalších organizací, a to i do zahraničí, hodně ze sbírek fotografie. S Českou televizí jsme podepsali Memorandum o spolupráci (jako i většina státních muzeí). Stále častější je možnost prezentovat muzeum, sbírky a znalosti o nich v pořadech ČT. Nedávno například cyklus Identita o užité grafice, v nejbližší době se bude vysílat seriál Ikony českého designu o ikonických předmětech a jejich tvůrcích, jejichž jména jsou známá i ve světě.
Které české autory lze nazvat světovými ikonami?
Ikonické je určitě dílo Ladislava Sutnara. Jeho design porcelánového servisu ze 30. let 20. století je chloubou všech muzejních sbírek, a to i ve světě. Jeden z mála exponátů českého původu má také MoMA v New Yorku. Soubor sklenic z roku 1947 od Věry Liškové byl prvním poválečným počinem, než spadla železná opona.
Krásná jizba 1927–1948 / Design pro demokracii – výstava ke 100. výročí založení republiky představila jednu z největších institucí v oblasti bytové kultury u nás
Před první světovou válkou bylo krátké období výjimečného designu s kubistickým tvaroslovím zejména pro keramiku a nábytek navrhované mladými architekty. UPM má největší, skutečně světovou sbírku nedávno doplněnou o významnou akvizici předmětů z keramiky a nábytku. Vše vystavujeme v expozici Český kubismus v Domě U Černé Matky Boží v Celetné ulici. V oblasti světového designu mají významné postavení i nafukovací hračky Libuše Niklové.
V muzeu proběhly výstavy týkající se interiérů, například o Krásné jizbě. Kultura bydlení se v Česku v posledních letech vylepšila. Co tomu pomohlo?
Především IKEA, která všem vrstvám umožňuje vybavit se po svém a se střídmou severskou estetikou, která u nás měla tradici již za první republiky. Z interiérů postupně mizí nemotorné stěny a konferenční stolky ze 70. let, i retromix může být zábavnější. Sama jsem ostatně zvyklá na kombinaci stylů, i když jsem vyrostla ve funkcionalismu s příklonem k přírodě a oblým tvarům. Teď se mi dobře bydlí v kombinaci starožitného a moderního nábytku.
Která výstava byla nejnáročnější na přípravu?
Domácích i zahraničních výstav proběhlo nepočítaně. Představovaly výzvu a uspokojení, bylo nutné řešit i finanční podporu dlouhodobějších projektů. Asi nejnapínavější byl příběh výstavy ve spolupráci s londýnským Victoria and Albert Museum. Přibližně v roce 2013 přišla nabídka zapojit se do putovní výstavy Domečky pro panenky. Nebylo jasné, kdy začne rekonstrukce muzea, nemohli jsme dát termín. Organizátoři naštěstí uzpůsobili cestu výstavy a my ji mohli prezentovat jako naši první akci v rámci otevření muzea v roce 2017.
Řadu let UPM poskytuje prostory mezinárodní přehlídce Designblok. Věřila jste, že design a tato platforma u široké veřejnosti tak zaboduje?
Podpora designu a jeho prezentace se pro nás stala samozřejmostí. Je to naše současnost, a je-li kvalitní, uspěje.
UPM by nevzniklo bez přispění průmyslníka Vojtěcha Adalberta Lanny – iniciátora založení, sběratele, mecenáše… Muzeu dokonce věnoval podstatnou část vlastní sbírky evropského a českého skla.
Vojtěch Adalbert Lanna i jeho otec byli důležitými osobnostmi 19. století a příklady doby a systému, kdy bylo možné se vypracovat od píky. V jejich případě od vorařského vesla až po významné průmyslníky. Vybudovali lodní a železniční dopravu, regulovali řeky a nábřeží, otevírali doly, uplatňovali sociální politiku. Obchodní a živnostenská komora tehdy sdružovala podobné osobnosti z řad selfmademanů, kteří se zasloužili o silné postavení českých zemí za Rakouska-Uherska. Jejich zklamání nad dalším vývojem bylo ovšem značné.
Exponáty se k vám dostávají také z rodinných pozůstalostí. Pamatujete si na nějaký unikátní dar?
Určitě to byl takzvaný Karlštejnský poklad. Po různých peripetiích konfiskací, zestátňování a restitucí byl muzeu věnovaný v roce 1994 potomky podnikatele a mecenáše umění Jindřicha Waldese. V 90. letech byl počet sběratelů větší, ale i teď existují individuální dárci, jejichž dary jsou pro sbírky přínosem.
Židle z období biedermeieru (okolo 1820) fascinuje Helenu Koenigsmarkovou svojí jednoduchostí, využitím čisté krásy dřeva, tím pádem i moderností
Díky darům samotných tvůrců se hodně rozrůstá sbírka fotografie. Například Josef Koudelka státu věnoval přes 2 000 fotografií. Bylo potřeba vzbudit v něm důvěru, přesvědčit ho, že jsme zárukou uchování jeho odkazu. To nás na druhou stranu zavazuje k péči a prezentaci díla.
Ke které stálé muzejní sbírce jste měla nejblíž?
Po škole jsem nastoupila do sbírky nábytku, kovů a takzvaného různého materiálu. Během „předředitelského“ období mi rukama prošla řada sbírek. Věnovala jsem se cínu, objevila sbírku středověkých francouzských poutních odznaků, kterou získal Vojtěch Lanna. Tehdejší novinku na starožitnickém trhu pořídili do muzea jako doklad řemeslné zručnosti středověkého člověka. Použila jsem ji jako téma své dizertační práce. Publikovaná byla až v roce 2012 díky spolupráci s kolegy z Humboldtovy univerzity.
Muzeum fungovalo v nezměněné podobě sto let. Je u kamenných institucí reálné další století existence? Možná jim paradoxně pomůže naše přesycení neosobním virtuálním světem…
Další stovka je reálná, protože muzea stále sledují dobu. Pokud ovšem lidstvo totálně nezblbne – má slušně nakročeno. Zblbne-li, nepomůže mu ani přemíra virtuality.
| Helena Koenigsmarková, PhDr. (76) | ||
|---|---|---|
| Narodila se v Plzni do rodiny malířky Aleny a dramatika a básníka Josefa Koenigsmarkových. Absolvovala obor dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1977 nastoupila do pražského Uměleckoprůmyslového musea, v letech 1990 až 2023 byla jeho ředitelkou. Za jejího působení v UPM se povedlo dokončit stavbu Centrálního depozitáře (2016) a rekonstruovat historickou budovu (2017). Zasloužila se také o otevření stálé expozice Art, Life. Umění pro život (2023). | ||
Tento článek jste mohli najít v časopisu Dům&Zahrada č. 10/2024.
Sledujte nás v Google Zprávách