Kdybyste se nemusela na nic ohlížet, kde byste bydlela?
Až děti odejdou z domova, odstěhuju se na venkov a zároveň budu žít v Toskánsku. Líbí se mi Kyjovsko nebo Mikulovsko, Pálava… Chtěla bych být někde na jižní Moravě, aby to bylo blízko na letiště do Vídně, které nabízí přímé lety do více míst než Praha. Moje děti nejspíš budou létat různými směry do světa, tak to bude i pro ně komfortnější.

Byt, nebo dům?
Určitě dům, kde budou převažovat přírodní materiály, silné kamenné zdi, surovější textura materiálu, interiér bude působit klidně a zcela přirozeně splyne s přírodou v okolí.

Pocházíte z Hodonínska, dají se v tomto snu o bydlení vysledovat vaše kořeny?
Rozhodně v propojení s přírodou, to je pro mě nesmírně důležité. Chtěla bych mít ovocný sad, kam by se dalo vyjít přímo z domu, který by měl velkou prosklenou část. V létě by dveře byly neustále otevřené, v zimě bych zase díky tomu měla pocit, že jsem pořád venku. Mám ráda, když můžu vyjít na zahradu, natrhat si bylinky, ovoce a zeleninu. V Roztokách mám jen miniaturní předzahrádku, ale i na ní rostou rajčata, jahody, rybíz.

V patnácti letech jste odešla do Milána jako modelka a cestovala po světě. V kolika bytech či domech jste už vlastně žila?
Myslím, že na poměry rodné jižní Moravy, kde lidé často žijí celý život v jednom domě, jsem toho vystřídala docela dost. Nějakých 15 až 20 míst určitě.

Kde vám bylo nejlépe?
Nejraději vzpomínám na dětství, kdy jsme byli všichni pohromadě – s rodiči, se strejdou, tetou, s babičkou a dědou. Bydleli jsme ve dvojdomku se společnou velkou zahradou a zvířaty. Všechno jsme měli domácí, volný čas se motal kolem hospodářství, vyráběli jsme marmelády z toho, co bylo na zahradě, chovali jsme králíky, já se starala o slepice, které jsem měla pojmenované…. Takhle nějak bych chtěla žít.

Běžné japonské domovy vypadají jinak než ty minimalistické v časopisech. Byty i domy jsou mnohdy velmi malé a rodina má pro sebe malý životní prostor, který je přeplněný, zvlášť kuchyně.

Zuzana Osako

Díky profesi jste se dostala do Japonska, kde jste se vdala, narodily se vám tři děti a pět let jste tam žili. Jak jste si zvykla na zcela odlišnou kulturu?
Bydlení v Japonsku jsem hodně přizpůsobila svému vkusu. Jeden čas jsme žili v domě u manželových rodičů a musím přiznat, že třeba spaní na zemi na tatami mi nikdy nevyhovovalo.

Je spaní na tradiční rohoži v Japonsku pořád obvyklé?
Lidé tam už běžně mají postele, ale nedokážu říct, jaký je poměr. Co jsem viděla já, převažovalo tatami, přičemž rodiče spí dlouho pohromadě s potomky, ještě v době jejich školní docházky. U nich je to běžné, je to tradice, životní styl. Každý večer tatami vybalíte ze skříně, ráno necháte vyvětrat a vše zase uklidíte. Mě to zrovna nenadchlo a ani z hlediska hygieny mi nepřišlo moc dobré spát na zemi. Nemám problém nocovat pod širákem, ale doma chci postel.

Jsou japonské domovy vždy tak uklizené a minimalistické jako na fotografiích z časopisů?
Běžné domovy vypadají zcela jinak. Byty i domy jsou mnohdy velmi malé a prostor je přeplněný, speciálně kuchyně. Často má rodina tři děti, ty jsou v jednom pokojíčku a jedna místnost slouží jako sklad všech možných věcí. Zvláštní je, že když rodina získá větší prostor, nezařídí si další pokoj hezky, ale zase z něj udělá sklad.

Jak jste si pak zařídili bydlení, když už jste v Japonsku žili sami?
Hodně podobně, jako vypadá náš dům v Roztokách. V bytě byly klasické anglické potahy na sedacím nábytku, závěsy z látek dovezených z Anglie, převládaly světlé pastelové barvy, vše bylo velmi útulné. Byt jsem zařídila v evropském stylu, abych se tam cítila dobře. Tehdy se nám narodilo třetí dítě a zároveň jsme projektovali velký dům, kam jsme se plánovali stěhovat.

Jaký byl?
Postavený na útesu, zasazený do skály, barevně splýval s kamenem a byl celý prosklený s výhledem na oceán. Měl vysoké stropy a betonové zdi jsme nechali vylít do struktury dřeva. Dřevo se do betonu obtisklo a působilo to neuvěřitelně příjemně.

Potřebujete kolem sebe prostor?
Jak naše rodina rostla, potřebovali jsme víc místa a nechtěli jsme žít v činžáku. Jenže po roce plánování jsme se necítili v souladu s architektem. Celé jsme to zastavili a začali od začátku. S novým architektem jsme dům dotáhli. Ale je pravda, že na konci řekl, že nikdy nezažil pár, který by se tak neshodl jako my dva.

Co to v praxi znamenalo?
Naše představy byly tak odlišné, že jsme nakonec dům rozdělili na třetiny – dnes už bývalý manžel designoval jednu třetinu, já druhou a třetí byla společná. Moje část byla velmi jednoduchá, zařízená hlavně v bílé, jeho část spíš industriálně jazzclubová. Vlastně to dohromady moc dobře fungovalo a jezdily k nám fotit nejrůznější časopisy.

Na co jste kladla největší důraz?
Vždycky jsem myslela na děti. Třeba mramorový stůl vypadá krásně, ale v Japonsku neustále jíte sójovou omáčku, kterou mramor po rozlití okamžitě nasákne. Navrhla jsem tedy, abychom měli stůl z masivu, kde sice také bude vidět každý zářez, protože děti pořád něco tvořily, ale zároveň to bude vypadat přirozeně. Pro mě bylo důležité, abych se neustále nebála, co se s nábytkem stane. Když máte malé děti, nechcete je věčně omezovat, aby se nábytek nepoškodil. Ve výsledku jste všichni jen ve stresu, a to nemá s domovem nic společného.

Splnil dům vaše očekávání?
Přišla manželská krize a měsíc před stěhováním jsem s dětmi odjela do Česka. Ale pravda je, že jsem tam pak často létala a zůstávala třeba dva měsíce. S manželem jsme se polovinu našeho osmnáctiletého vztahu pokoušeli manželství zachránit, ale stejně jsme se rozvedli. Ale chvilku žít v obrovském domě s výhledem na oceán bylo fajn.

V japonských domácnostech obvykle není topení, platilo to i pro tento dům?
Na to jsem si nikdy nezvykla. Na jihu Japonska je mírné klima, teploty nikdy neklesnou pod nulu, tak tam vytápění neřeší. Ovšem v zimě máte na sobě dva svetry a stejně vám není fajn. My jsme do domu nechali postavit pec ze špekového kamene, který do sebe dlouhou dobu kumuluje teplo a pak ho také dlouho vydává. Ale bylo to jediné vytápění v celém domě. Když k tomu připočítáte vítr a pohled na temné moře, útulně tam ani tak nebylo. Ten dům je skvělý na léto, zimy v něm nebyly příjemné.

Co se s ním stalo po rozvodu?
Manžel v něm tráví chvíle volna a děti tam za ním létají.

Po návratu z Japonska jste si s mužem koupili dům v Roztokách u Prahy. Jaké jste na něj měli nároky?
Dům je z 19. století a kdysi v něm bývala hospoda. Předešlí vlastníci značně rekonstruovali, já jsem ho koupila od ruských majitelů, kteří nešetřili ozdobnými prvky, výrazným stylovým zařízením, zlatem, lakovanými povrchy, ale přestavba byla poctivě udělaná z kvalitních materiálů. A hlavně stojí v klidné části Roztok, je v něm dobrá energie, hodně světla a úžasný klid.

Pustili jste se do rekonstrukce?
Ne, protože jsme nevěděli, jak dlouho tu budeme bydlet, udělali jsme jen menší úpravy. Původní kuchyně byla malá a tmavá, tak jsem ji posunula na místo velké jídelny, a tím ji propojila s obývacím pokojem. Ten byl zase zbytečně velký, tak se vybudováním příčky z části udělal dětský pokojíček. Každé dítě tím získalo svůj pokoj. Spousta věcí už začíná odcházet, nedávno se dělala nová střecha a fasáda. Esteticky si umím představit mnohé věci jinak, ale nemám na to čas.

Co jste si do domu přinesla z Japonska?
Vaříme převážně japonská jídla. Středobodem naší kuchyně je rýžovar. Je sice ošklivý, ale máme v něm skoro pořád teplou rýži. Děti jsou naučené, že přijdou domů a dají si ji do misky. Je to lepší, než kdyby snědly nějakou sladkost. Milujeme nakládanou zeleninu, japonská strava nám všem vyhovuje. A v termosce máme neustále teplé neslazené čaje.

V roce 2015 jste v Česku založila vlastní návrhářskou firmu Tradice. Co stálo u jejího zrodu?
Vlastně za to vděčím Japonsku. Tam jsou tradice všudypřítomné. Vždycky jsem kreslila, sešit nosím stále v kabelce, sednu si a něco naskicuju. Také jsem hodně šila, sobě i dětem oblečení, věci do interiéru. A když nosíte kousky, které nikdo další nemá, lidé si toho všímají.

Kdy se z vás vlastně stala oděvní návrhářka?
V Japonsku jsem začala víc malovat a tvořit, založila jsem výtvarný kroužek, učila jsem malbu, vozila jsem si věci na šití z Česka. Nakonec jsem tam uspořádala autorskou výstavu obrazů krojů z rodného Podluží, která měla ohlas. Když jsme později už žili tady, jezdila jsem portrétovat babičky v krojích, povídala si s nimi, zapisovala jsem všechno z jejich života… Došlo mi, že až odejdou, ztratí se vzpomínky na to, jak a proč se oblékaly, že v těch krojích se ukrývá spousta příběhů a jsou součástí jejich osobností. Tehdy jsem přemýšlela, jak to udělat, aby se kroje zase začaly víc nosit, a tak vznikla Tradice. Sama jsem už jako dítě ráda prohlížela skříně svých babiček a věci, které jsem našla, mám dodnes a nosím je.

Jezdila jsem portrétovat babičky v krojích, povídala si s nimi, zapisovala jsem všechno z jejich života. Tehdy jsem přemýšlela, jak to udělat, aby se kroje zase začaly více nosit, a tak vznikla Tradice.

Zuzana Osako

Jak velká je poptávka po tradicích?
Čím dál větší! Je to vidět v časopisech a televizních pořadech, které se tomu věnují. Nedávno jsem změnila svůj web, mám ho jako blog, píšu o lidech, kteří se věnují tradičním řemeslům, a mám neskutečně pozitivní ohlasy. Spolupracuju s řadou řemeslníků a je krásné vidět, jak mladí lidé přebírají řemeslo z generace na generaci, a sledovat, jak se v moderní době používají techniky staré stovky let.

Na podnikání jste si vydělala tím, že jste se ve třiceti letech vrátila k modelingu. Měla jste štěstí?
Rozhodně ano, firmu jsem původně vůbec neplánovala. Ale potkala jsem svou bývalou agentku, a ta mi nabídla, ať se k práci vrátím. Kariéra se velmi dobře rozjela a projekt, který se měl uskutečnit s pomocí grantu, jenž nevyšel, jsem nakonec mohla financovat ze svých peněz. A tak vznikla první kolekce oblečení a s ní i značka Tradice.

Jak slaví Japonci Vánoce, jak vypadají svátky v česko-japonské rodině?
Pro Japonce je nejdůležitějším svátkem Nový rok, má pro ně stejný význam jako pro nás Vánoce. Moje děti trávily Vánoce v Česku a 26. prosince odlétaly za svým otcem do Japonska, kde oslavy trvají zhruba pět dnů.

Zuzana Osako: Ilustrátorka a designérka pochází z Podluží na Moravě. Už jako dítě uspěla ve světě modelingu, v 15 letech odešla do Milána. Pracovala po světě, usadila se v Japonsku, kam se provdala a narodily se jí tři děti. Po rozvodu zůstala v Česku. V roce 2015 založila značku Tradice, tvoří módu ovlivněnou lidovým krojem a lidovou kulturou. Navrhla olympijskou kolekci pro hry v Tokiu inspirovanou moravským folklorem kombinovaným s japonskými prvky. Pro Centrálu cestovního ruchu - Jižní Morava navrhla hrací karty s modrobílými ilustracemi. www.zuzanaosako.com.

Tento článek jste mohli najít v časopisu Dům&Zahrada č. 1/2024.
Zdroj: Dům&Zahrada

Související články