Ne každý člověk po sobě zanechá přehledný „terén“, v němž se pozůstalí snadno orientují. Navíc málokdo má přehled, zda věc, která se v rodině předává sto i více let, patří za pár korun do bazaru, nebo jsou za ni sběratelé či starožitníci ochotní vyplatit slušné peníze. Na základní postup jsme se zeptali Ing. Simony Šustkové, která provozuje pražský Alma Antique a je členkou Asociace starožitníků a CINOA.
Chce to čas!
„Pokud dědic starým věcem nerozumí, měl by zkoumání toho, co mu po sobě předkové zanechali, věnovat patřičný čas a energii. Obeslat fotkami ideálně více obchodů s dotazem o případný zájem, nebo je alespoň poslat do poradny Asociace starožitníků či je fyzicky donést k odhadu,“ doporučuje odbornice.
„Pozornost věnujte kromě obrazů a plastik i starým kompletním jídelním a nápojovým servisům, zajímavému sklu, šperkům – včetně těch poškozených, stříbru, ale i hračkám…“
Věci, které považujete za cenné, můžete orientačně prozkoumat na internetu pomocí Google Images. Teprve poté povolejte vyklízecí firmu. Samozřejmě existují i takové, které pracují zadarmo, možná počítají s tím, že se jim podaří nějaký cenný nález.
„Vyklízecí firma patrně nemá povinnost nalezenou cennost hlásit, pokud se s ní nedomluvíte jinak, nebo si neuděláte čas být u vyklízení a věci si přebírat,“ soudí inženýrka Šustková.
Dokumentace je základ
Pokud dáváte věci do prodeje, musíte promyslet, kam je dáte, a dokonale prověřit firmu, které prodej svěřujete. Vyptat se na její podmínky a uzavřít kvalitní smlouvu. „Rozhodně je potřeba ošetřit smluvně i fotodokumentací každou věc zvlášť,“ varuje starožitnice. S papírem obsahujícím sdělení „Potvrzuji převzetí 5 ks obrazů a 3 ks soch“ se spokojí opravdu jen zenový dobrodruh (nicméně i s takovými praktikami se stále lze setkat).
Nenechte se nalákat ani na zdánlivě pohodlnou cestu: „My si pro to sjedeme, přebereme a seznam sepíšeme u nás“ nebo ubezpečování o tom, že je to „veteš“, ale „pár korun z toho budete mít“.
I když máte na danou firmu dobré reference a připadáte si s vyžadováním smluv poněkud nepatřičně, nenechte se zviklat ani bodrým „přece si věříme“ nebo ubezpečováním, že dotyčný je velkým bojovníkem proti šmejdům v oboru.
„Zadarmo a bez papíru nic od nikoho nechci, ani od kamarádů. Při každém nákupu jsem povinna sepsat komisní či kupní smlouvu se spoustou údajů, které jsou předmětem kontroly. Ty do kamenných obchodů chodí od živnostenského, puncovního a finančního úřadu i ČOI a bývají časté a důkladné,“ pokračuje inženýrka Šustková. „Zákazník by si posléze měl hlídat termíny a nenechat v obchodě věc v komisním prodeji bez dotazu dlouhé roky, což se někdy stává.“
Smlouva o převzetí do prodeje nebo do aukce by měla obsahovat: jméno, příjmení, místo narození, bydliště, občanství, rodné číslo a číslo dalšího dokladu, jeho platnost i kdo a kdy ho vydal, pohlaví… Dále popis draženého předmětu včetně rozměrů, vyvolávací cenu, provizi firmy z dosažené ceny i se specifikací DPH a datum aukce. A samozřejmě všechny údaje o firmě. Správné vyplnění smluv je předmětem úředních kontrol.
Firma si zaslouží marži
„Spousta lidí má bohužel pocit, když mu starožitník či vetešník vyplatí nějakou částku a pak věc prodává za vyšší cenu, že je zloděj,“ upozorňuje starožitnice. „Logicky platíme nájem, energie, lidi, odvody za ně, DPH a daně, marži mít musíme. Při prodeji v komisi si obchody nechávají 20 až 25 procent z prodejní ceny, při platbě hotově se vyplácí 50 až 70 procent, u šperků i více, v návaznosti na hmotnost kovů.“
Pokud se prodávajícímu taková dohoda nezdá, lze mu doporučit, aby zkusil prodej či aukci na Aukru, sBazaru a podobných portálech. Otázkou je, kolik peněz za věci nakonec dostane.
Je přitom potřeba pečlivě hlídat hodnocení kupujících a mít jasnou představu o ceně věci předem. Tu vám sdělí některý ze soudních znalců, jejichž seznam najdete u soudu, ale počítejte s tím, že za každý odhad se platí. Ovšem u cenných věcí vám odhad může ušetřit spoustu peněz.
Mohlo by se hodit:
Kromě umění, šperků, skla a porcelánu většina domácností obsahuje i množství knih, mezi nimiž lze občas najít vysoce ceněné skvosty. Hodně informací o knihách získáte na Trhu knih, kde můžete zjistit, zda knihu někdo poptává, za kolik se v poslední době prodávala a kolik lidí kromě vás ji nabízí.
Máte-li čas a náladu na prodej jednotlivých svazků (ideálně nad 300 Kč za kus), po nichž je poptávka a nejsou v nabídce po pěti a více exemplářích, můžete za jeden dražší svazek získat víc, než vám antikvář vyplatí za dvě plné přepravky. Znamená to ovšem pečlivé balení a cesty na poštu. Existuje však řada portálů méně náročných na práci a s tomu odpovídajícím výnosem.
A zero waste poznámka na závěr. V pražské Holešovické tržnici v hale 13 nedávno otevřelo sto.re. Spolu s Opravárnou dávají nový život starým věcem, které jim lidé darují. Spoustu oblečení, zařízení nebo hraček lze dovézt do nedalekého Šatníku podporujícího samoživitelky nebo organizaci Jako doma pomáhající bezdomovkyním. Podobné projekty lze najít i v dalších městech. Je to sice práce navíc, ale dobrý pocit z neplýtvání a pomoci druhým je k nezaplacení.