V domě na vesnici kousek za Prahou bydlíme letos už třináctým rokem. Upřímně mě velmi zaskočilo, když jsem v chodbě objevila domovní telefon a tlačítko na otevírání branky. Od vchodu je to k brance asi tak čtyři metry. A na tuhle vzdálenost si s nikým telefonovat určitě nebudu. Prostě mu otevřu, říkala jsem si.
Proč volat z předsíně na zahradu?
První roky jsme skutečně na domácí telefon ani nesáhli – a musím přiznat, že jsem dlouho ani nevěděla, že skrze něj lze otevřít branku. Když jsem to zjistila, od srdce jsem se zasmála, kdo by takovou blbost potřeboval. Záhy se ukázalo, že například my.
Tedy přesněji naše návštěvy. Z ulice má totiž naše branka takzvanou kouli, což jsem opět příliš nechápala, protože přes branku snadno dosáhnete na kliku na druhé straně. Tedy pokud máte alespoň metr sedmdesát pět. Lidé menšího vzrůstu nedosáhnou, a pokud zároveň nemají dlouhé a útlé prsty (což většinou nemají), neotevřou si ani skrze „šprušle“. A pak je nutné jim otevřít.
VIDEO: Aby si lidé otevírali sami, není ani žádoucí. Zvlášť, když je neznáte
Do stejné kategorie patří i ti, kdo něco nesou, bojí se psa nebo jim zkrátka přijde žinantní si otevírat cizí pozemek sami. A pro majitele domu to znamená, že musí vyjít ven a otevřít. Což znamená, že se musíte přezout – ano, přiznám bez mučení, že v létě to skutečně neřeším, ale když prší, sněží, fouká, je zima… prostě se vám nechce.
No a pak přijdou děti, které kupodivu poměrně dlouho nemají metr sedmdesát pět, a pořád chtějí domů. A tak se stalo, že jsme kouzelné tlačítko s klíčem začali používat poměrně hojně. Až na mě jednoho dne zazvonila sousedka, majitelka pověstného ostrého psa.
Záhadný útěk Lumíra z Azkabanu
„Dobrý den, já tady mám vašeho Lumíra!“ hlásila mi nervózně zpoza plotu. Její mazlíček naštěstí vzal našeho psa na milost a poměrně přátelsky se jen očichali. Lumíra jsem vyzvedla, zavřela vrátka a pokračovala v práci. Za chvíli mi volal soused: „Dobrý den, máme tu vašeho Lumíra, jste doma?“ To už jsem si všimla, že zámek branky zkrátka nefunguje a samovolně se otevírá.
Od té doby střídavě zvonek nezvonil, telefon divně hučel a zámek nezamykal. Povolala jsem okamžitě kamaráda elektrikáře. „Hmm, tam je ale optický kabel, to já ti neudělám,“ zklamal mě. Dalšího odborníka mi doporučil dceřin učitel: „Zkus Michala, ten tohle dělá.“
Michal skutečně dorazil, potvrdil, že je to rozbité, vyměnil zámek, který alespoň držel zavřený, ale hned mé nadšení zchladil sdělením, že toto dělají „slaboproudaři“, a to on není. Ale jednoho mi pošle. Během následujících tří měsíců jsem se připomínala několikrát, ale ani jednou to nevedlo k zisku slaboproudaře, což vlastně ani netuším, co je. Něco jako jednorožec, řekla bych. Rozhodla jsem se hledat pomoc jinde.
Embargo na jména začínající na „Mi“
Druhý na řadě byl opět Michal. Nevím, jestli je to tím jménem, ale ani tentokrát to nevyšlo. Prostá výměna kus za kus nebyla možná, neb takto starý přístroj už se nevyrábí, tak mi Michal II. navrhnul zvonek ve stylu centrálního mozku lidstva. Zvonek na vás posvítil, oznámil vám, že zvoní, pokud bych neotevřela, přesměroval by mi to na telefon, já bych si na dálku mohla rozmyslet, jestli dotyčného pustím, nebo ne, případně vám umožnil zanechat mi vzkaz. Mělo to jediný háček – cena 20 000 Kč.
„Za zvonek? Mám pro tebe řešení za tři stovky!“ kulil oči kamarád elektrikář a doporučil mi koupit si v hobbymarketu zvonek do zásuvky. Michala číslo dva jsem požádala o levnější alternativu, ale bohužel ta stejně jako slaboproudař Michala prvního nikdy nedorazila.
Z dalšího procesu jsem tedy vyloučila všechny Michaly a zavolala Milanovi. Pan Milan byl ochotný, řekl, že takhle na dálku nedokáže soudit, že záleží, co bych chtěla, že to může být od 13 do 30 tisíc. Když jsem ho ujistila, že bych se ráda držela u těch 13, už se neozval. Embargo vyhlašuji na všechna jména od Mi. Tou dobou zvonek vypadl ze sloupku.
Když přijde na řadu izolepa
Kupodivu to všechny členy naší domácnosti (ano, cílím na manžela) nechávalo zcela chladnými. Až jsem jednoho dne vzala izolepu a zvonek k betonovému sloupku zkrátka přilepila kancelářskou páskou na papír. Mým řešením se bavila celá ulice a tchán mi koupil onen zvonek do zásuvky. Hrdost mi nedovolila boj vzdát, tak si ho zase odvezl.
Moje důmyslné řešení dojalo kamaráda elektrikáře, který jednou zastavil u našich vrátek, izolepu sundal a zvonek dovnitř zalepil nějakým speciálním lepidlem. „Ať to aspoň tak blbě nevypadá,“ řekl mi a ujistil mě, že žádný ze zvonků s nápisem „jednoduchá instalace“ z hobbymarketu instalovat nezvládne.
A pak jednoho dne začal zvonek zničehonic zase zvonit. Tak teď nevím, co s tím. Asi jsem přišla o významnou náplň svého volného času: shánění slaboproudaře. Ba ne, pořád to cvičně zkouším, bůhví, kdy to ten náš portýr už opravdu nerozdýchá.
