Zatímco před dvanácti lety, kdy jsme se do Líšnice nastěhovali, jsem si tak nějak matně uvědomovala, že chci zahradu a měla by být hezká, dneska je zahrada místem, kde mi život dává smysl, dokážu v ní vypnout, a pokud na sociálních sítích mrhám časem, pouštím si videa o zvelebování zahrad. Tady jsou moje čtyři tipy, kam si jít pro inspiraci:
- Pinterest – najdete tam cokoliv, od jednoduchých staveb po zahradní domky, ale i DIY návody, celé koncepce zahrad a mraky nádherných fotek.
- Marie Zasadilová alias Zasadilka – dává na sítě spoustu zajímavých tipů, kdy co zasadit, proč je fajn mít slepice, a co občas nevyjde.
- Anetas_leben – tahle německy mluvící influencerka z Instagramu zvládne během pěti minut postavit i bazén. Ano, asi to nejsou řešení, co přetrvají generace, ale kouká se na to hezky.
- Easy Alex – to je taková Aneta v mužských kalhotách z Norska, ovšem řemeslné provedení je myslím profesionálnější. Každopádně zábava zaručena!
Toho krásného efektu „vrtání se v hlíně“ jsem si všimla během covidových karantén. Tehdy jsem poprvé měla skutečně prostor trávit na zahradě hodiny a hodiny. Při třetí karanténě, které jste při třech malých dětech dosáhli velmi snadno, aniž by komukoliv cokoliv bylo, na mě přes plot volala sousedka: „Ty budeš mít tu zahradu jako ze žurnálu!“ Tenkrát poprvé jsem si všimla, že mi vypletý záhon dodává mír v duši a největší radost mám, když se mi někde vysemení orlíček, urodí se měsíčky, před vchodem vyklíčí dub a na kameni najdu ještěrku.
VIDEO: Proč má smysl zahradničit? Vlastní úroda chutná nejlépe
Tenkrát mi taky na zahradě začalo víc záležet a došlo mi, že na ní trávíme po hříchu málo času. Když se svět vrátil k normálu, objížděla jsem zahradnictví, skupovala odolné rostliny pro začátečníky, studovala semínka a poprvé si přebrala po manželovi skleník a zeleninové záhony. Ten rok se toho moc neurodilo a popravdě: co jsem začala zahradu „prožívat“, šlo to do kopru. (Tedy kéž by doslovně, ten jediný, mrcha, nevyklíčil.)
Bylo to celkem logické. Když jsme dům koupili, nebyly na zahradu peníze. Mám ale potřebu mít věci v pořádku a hezké, tak jsme po kouscích zútulňovali koutek po koutku – tady zasadit keř, tady tahle kytka prý vydrží všechno, tohle už sousedi nechtějí… Věděli jsme, že je potřeba navézt na pozemek novou zeminu, ale místo investice tehdy kolem 70 tisíc korun, jsme zkrátka sem tam objednali tatrovku z místní kompostárny a přisypali, kam bylo třeba.
Během pár let dostala zahrada jakýs takýs tvar a začala zarůstat. Poprvé jsme měli více kýžené zeleně než nekýženého plevele. Uplynulo dalších pár let (a přišlo mé covidové vzplanutí směrem k zahrádkaření) a dohnala násnekoncepčnost zahrady i vyhoření.
Zkrátka jsme si pozemek zaplácali vším, co dohromady nedávalo moc smysl. Tady růže, tamhle trávy, tady nic neroste – uděláme skalku, tady je toho málo, zasadíme tam toho víc. Pobíhali jsme pak z jednoho kouta zahrady do druhého v marné snaze vyhrát boj nad plevelem, zastřihnout příliš bujné keře, udržet při životě ty méně dravé, něco vypěstovat a tamhle to zalít.
„Vy jste se tu museli tak nadřít!“ vypískla zahradnice, kterou jsme si nakonec povolali. Procházela zahradou a vysvětlovala princip zón, logičnost rozmístění určitých prvků i sázení rostlin dle výšky a rozložitosti. Ano, moje snaha mít to všechno rychle a hezké zkrátka nevyšla.
Hlavně neudělat chybu
„Tak to prostě nedělej, když to neumíš!“ znělo mi v hlavě. Tuhle poučku jsem si nejen v zahradničení odnesla do života z dětství i českého školského systému. Byla jsem vychovaná v tom, že je nutné si vše raději dvakrát promyslet, něco si načíst, ověřit a hlavně neudělat chybu. Rozhodně si nemyslím, že je to ze své podstaty špatně, ale velmi snadno se to může zvrhnout v pověstné: „Kdo nic nedělá, nic nezkazí.“
Uvědomila jsem si to kdysi na Erasmu ve Švédsku – po dvou letech studia švédštiny jsem si netroufala ani pozdravit. Po dvou letech přece nemůžu umět mluvit! Řeknu něco špatně a bude to trapas! Pozorovala jsem Němce a Poláky, kteří podobný problém vůbec neměli, mluvili příšerně a vůbec se nestyděli, a Švédi je chválili a culili se od ucha k uchu, že se někdo jejich jazyk učí. Tenkrát jsem si řekla, že když nebudu mluvit, nikdy se to nenaučím. A aplikovala jsem to pak na spoustu dalších oblastí života. Úspěšně. Teď mám před sebou zahradničení.
Poznámky ohledně zahrady můžou být docela bolestivé. Stejně jako významné pohledy, uchechtnutí nebo nevyžádané rady. Upřímně nesnáším inspekční vycházky starších členů naší rodiny, po kterých se dozvím, že ničemu nerozumím, takhle se to nikdy nedělalo a tohle jsem rozhodně neměla sázet. Stejně tak jsem nesnášela zahradničení svých dětských let, které spočívalo v tom, že jsem byla neustále vysílána někam něco vyplet. Radost se vypařila beze zbytku a zbyly jen příkazy a zákazy bez nějaké logiky.
Mimochodem v ragby existuje termín x-box training – to když trenér neustále vydává povely a hráči jen plní jeho jistě dobré rady. U dětí to má efekt v lepších výsledcích, ale jak rostou, ukazuje se, že zkrátka pořád očekávají, že jim někdo řekne, co mají dělat. Hráči sami nevědí nic. A v otázce zakládání zahrady a pěstování čehokoliv to v mé generaci bylo právě tak. Neznám nikoho, kdo by si odnášel rady a dovednosti, spíš jen nejasné představy o tom, že zahrada je dřina a „vopruz“ a není to pro každého.
Omyly nás ženou vpřed
„No tak se pojď podívat, jak se to dělá, jednou ti tu zahrádku svěřím,“ lákala jednu mou kamarádku tchyně. Naprosto chápu, že ji představa „pomáhání“ a „koukání se“ nenadchla. „Já si to chci udělat podle sebe, nechci, aby mi někdo pořád koukal pod ruce a něco komentoval,“ shrnula to kamarádka. Nechce zahradu své tchyně, chce svou vlastní. Stejně tak já nechci zahradu podle někoho, chci ji podle sebe.
Pravda, nerozumím tomu. Ale je to důvod to nedělat? Plýtvat energií na nesmysly? Lidská historie je plná omylů, ze kterých vzešly velké věci. Kdyby všichni dělali všechno jen tak, jak se to dělalo vždycky a je to jediné správné, kde bychom byli? Pravděpodobně v jeskyni.
Takže směle do toho, jak mi kdysi řekla moje máma: „Nezáleží, jak daleko dojdeš, ale že jsi nezůstala stát.“ A já jen dodám, že když se vám na pátý pokus urodí konečně rajčata, tomu pocitu zadostiučinění se nic nevyrovná. A ta hrdost, když vám za domem vyroste kytka, o které vám všichni tvrdili, že to nevyjde? Neopakovatelné! Stojí to za všechny uštěpačné poznámky a významné pohledy. Je to zkouška dospělosti, po které budete připravení na nové výzvy nejen tam za plotem.
Za týden bude náš seriál Inspirace za plotem pokračovat tématem Kam to zasadit? Zastav se a mysli! Aneb jak a proč nepodléhat impulzivním náletům na zahradnictví.
Inspirace pro váš domov i zahradu do e-mailu!
- Jen to nejlepší z našeho webu Dům&Zahrada
- Každé úterý do vaší e-mailové schránky
- Přihlášení k newsletteru najdete v menu ☰
