K pěstování vlastní zeleniny jsem se dostala až po pětatřicítce. Nebo přesněji k touze si něco pěstovat. Do té doby jsem byla spíš pasivní milovnicí zahrad, která se sem tam vrhla do zahradnictví, koupila, co se jí zlíbilo, a čekala, co její péči přežije. A rajčata to rozhodně nebyla.
VIDEO: Starat se o rajčata není jen tak. Víte, co jsou třeba zálistky?
Přes zeleninu byl u nás manžel, který v jílovité zemi plné břidlice vyhloubil a kameny ohraničil asi dvacet záhonů, vybudoval skleník, od února kupoval a zaséval semínka a od června nás nutil jíst tuny rajčat, kila salátů nebo se nás snažil přesvědčit, že ačokča je super a můžeme ji klidně přidávat do každého jídla.
Moje role v celém procesu byla dosti třaskavá. Můj muž si přál, abych plela záhony, zpracovávala úrodu a coby strůjce obživy ho vynášela do nebes. Bohužel mě to příliš nenadchlo a se třemi těhotenskými břichy a později třemi malými dětmi jsem měla zkrátka jiné představy o životě. A pak to přišlo. Manželovo pěstitelské vyhoření. Ze dne na den všeho nechal s tím, že nehodlá na zahradě otročit a chce si taky něco v životě užít. Poprvé jsme se shodli.
Jenže pár čerstvých rajčat, vlastní mrkev nebo brambory mi chyběly a plevelem zarůstající záhony neladily mému oku. Ten rok jsem to poprvé vzala do svých rukou. Čekáte fenomenální úspěch? Tak nic takového nepřišlo.
Co by bývalo bylo fajn vědět, než jsme se na pěstování všeho možného vrhli?
1. Nejen kancelář, ale i zahrada musí být ergonomická
Někdo touží po zahradě především krásné, někdo ji chce využít do posledního centimetru, ale pořád je potřeba myslet na to, že své výpěstky budete muset obsluhovat. Za mě jsou jasnou volbou vyvýšené záhony (pokud nic jiného, neprorůstá jimi tak snadno plevel a nemusíte se ohýbat), ale je potřeba myslet i na šířku cestiček i růst okolní vegetace. Přece jen sedět v keři rybízu, když máte sklízet jahody, není nic moc. A když je to nic moc, roste šance, že to nebudete dělat vůbec.
2. Není to počítačová hra
Možná si klepete na čelo, to je přece jasné, ale divili byste se, jak snadno člověk podlehne představě, že zaseje, zalije a sklidí. Znáte hru Hay Day? Je to perfektní relaxace na digitální farmě, ale realitě se neblíží ani omylem.
Kromě toho, že v ní nemusíte ani zalévat, nemusíte ani bojovat s plevelem a škůdci, nic zaštipovat nebo vyvazovat, nestane se vám, že něco nevyklíčí, přijdou brutální vedra, proběhne se vám záhonem pes, přijde brutální zima, brutální vítr, brutální déšť nebo odjedete na dovolenou a všechno vám přezraje.
3. Ani permakulturní zahradničení není sranda
Bylo by to krásné, kdyby permakulturní znamenalo, že prostě necháte všechno žít svým životem a po pár týdnech si zajdete do džungle pro hlávku salátu a půlkilové mrkve. Permakultura je taky věda a taky umění smířit se s tím, že to letos nevyšlo.
Nestačí jen někam něco vysít a čekat, je potřeba to správně nakombinovat s tím, co roste okolo, každá práce má svůj čas (například záhon nezryjete těsně před tím, než jdete sázet, ale už na podzim „po sezóně“) a zelenina po záhonech musí ve správném pořadí kolovat – tedy rajčata nemůžou být roky v rajčatovém záhoně a brambory v bramborovém.
4. Nikdo nechce cukety!
Platí to v čase, kdy cukety rostou. V prosinci vám za ně utrhají ruce, ale v červenci, kdy je má každý, nějak nebudete vědět, co s nimi. A platí to pro všechno. Dvacet kilo rajčat, lán salátu, dva záhony řepy, byť jedna je kulatá a druhá podlouhlá, jsou prostě závazek. Je potřeba je sklidit, zpracovat, sníst, rozdat a není to vždycky jednoduché.
Existují na to dvě rady: odolejte touze vysadit všechno, co potkáte, a zkuste si to rozfázovat. Nikde není psáno, že například rajčata musíte zasadit k nějakému datu. Udělejte mezi nimi dvoutýdenní pauzu. No a co ty cukety? Když se jich nabažíte, odolejte touze nechat je dorůst do gigantických rozměrů, trhejte je klidně deseticentimetrové. Babycuketky jsou lahodné.
5. Neúspěch zaručen
Smiřte se s tím, že něco občas nevyjde. Jasně, jsou dokonalí zahradníci, kteří slovo neúspěch ani neznají, ale ostatním smrtelníkům holt něco občas nevyklíčí, uschne, nedozraje nebo zkrátka chcípne. Případně to sežere něco/někdo jiný. Ale chybami se člověk učí.
Například já jsem se letos naučila, že než zasadíte rajčata, je dobré si poznamenat, která jsou tyčková a která keříčková. Zkusmo tedy vyštipuji a nevyštipuji a tuny rajčat u nás opravdu nehrozí. Taky ve snaze vyhnout se vyjednocování mrkve a řepy jsem zasela tak řídce, že mi část řádků nevzešla vůbec (a část budu muset vyjednotit).
Stojí to za to!
Ale víte co? Přesto všem vřele doporučuji dát zeleninové produkci v jakékoliv podobě šanci. Při tomhle svém boji s přírodou zapomínám na práci, neposlušné děti, problematické příbuzné, kila navíc, globální oteplování, válku i nenaplněné ambice. Ruce v hlíně jsou tou nejúčinnější lekcí života tady a teď.
Za týden bude náš seriál Inspirace za plotem pokračovat tématem Tak to nedělej, když to neumíš (chybami se člověk učí, ale jak odolat obvyklému argumentu).
Inspirace pro váš domov i zahradu do e-mailu!
- Jen to nejlepší z našeho webu Dům&Zahrada
- Každé úterý do vaší e-mailové schránky
- Přihlášení k newsletteru najdete v menu ☰
