Každý rok si slibuji, že budu s výsadbou cibulovin hotová včas. A každý rok se najde něco, co mě zdrží. Když se pak podívám z okna a vidím jinovatku na trávníku, napadne mě jediná otázka: Není už pozdě? Tentokrát jsem se rozhodla zjistit, jak dlouho se vlastně dá s výsadbou jarních cibulovin čekat – a jestli má ještě smysl brát do ruky rýč, i když už kalendář hlásí listopad. Odpověď mě potěšila – rozhodně není.
Sázení cibulovin na podzim: Osvědčený způsob výsadby nikdy nezklame
Listopad není konec světa
Obvyklá doba pro výsadbu jarních cibulovin končí v říjnu, ale příroda se málokdy řídí kalendářem. Poslední roky jsou podzimy mírnější, a tak se dá sázet klidně i v druhé polovině listopadu. Dokud půda není zmrzlá a dá se do ní zabořit rýč, pořád máte šanci. Dokonce za mírných zim je možné sázet i v lednu – rozhodně je to lepší zkusit než vyhodit zapomenuté cibulky bez boje.
Nejsou to totiž žádné choulostivé princezny. Tyto malé zásobárny života čekají jen na správný signál – chlad a vlhkost. Zvlášť tulipány výsadbu v pozdějším termínu vítají, protože chladné počasí brání rozvoji houbových chorob. Takže jestli jste letos trochu zaspali, nevadí. Můžete sázet i v prosinci, pokud je půda stále měkká.
Které cibuloviny ještě stihnete zasadit
- Tulipány – ty se dají sázet až do zimy, pokud půda nezamrzla. Pozdní výsadba snižuje riziko chorob a květy se jen nepatrně opozdí.
- Narcisy – mají rády teplou půdu a čas na zakořenění, takže ideální je září a říjen. Ale i v listopadu má výsadba smysl – jen počítejte s pozdnějším kvetením.
- Hyacinty a krokusy – snesou i pozdní výsadbu, hlavně do květináčů nebo truhlíků.
Říká se, že cibuloviny by měly být v zemi asi šest týdnů před prvními většími mrazy. Ale v praxi se často ukáže, že i ty pozdě vysazené si nakonec poradí. Jen si zvolí svůj vlastní rytmus.
Jak na pozdní výsadbu
Listopad bývá vlhký a půda těžká, což může být problém. Do výsadbových jamek dávám trochu písku nebo štěrku, abych zlepšila drenáž a voda mohla odtékat. Cibule nesnášejí trvalé zamokření – raději chlad než bláto. Když je půda opravdu nevlídná, vysazuji do květináčů, které nechávám přes zimu venku v závětří.
Před výsadbou cibule vždycky prohlédnu. Měly by být pevné, bez plísně a bez zápachu. Ty měkké nebo scvrklé vyhazuji bez milosti. Pokud cibulky už začaly rašit, nic se neděje – jen s nimi zacházím opatrně, abych neulomila klíček. I když první jaro možná vykvetou o něco později.
A co když už je opravdu pozdě?
Když už zmrzne půda dřív, než se dostanu na záhon, volím „záchranný plán“. Cibule vysadím do květináčů a nechám je v chladu – třeba ve studené garáži nebo pod střechou na verandě. Tam v zimě odpočívají a projdou fází chladu, která je pro cibuloviny nezbytná. A když se dny začnou prodlužovat, přenesu je do tepla. Takhle si dokážu přivolat jaro i uprostřed února.
Cibule, které zůstanou zatím uskladněné, je nejlepší držet v suchu, tmě a chladnu. Používám papírové sáčky nebo kartonové krabice s dobrým větráním. Každý týden je kontroluji a odstraňuji ty, které začínají měknout nebo plesnivět. Ušetříte si tím nejen zklamání, ale i zápach – shnilé cibule dokážou být opravdu „nezapomenutelné“.
Zahradničení mě naučilo jednu věc: příroda má neuvěřitelnou schopnost odpouštět naše zpoždění. I ty cibule, které zasadím na poslední chvíli, se často probudí k životu a překvapí mě květem. Takže pokud i vy někde v rohu garáže najdete zapomenutý pytlík tulipánů, nevyhazujte ho. Popadněte rýč, vyberte slunné místo a dejte jim šanci. Koneckonců – jaro přeje odvážným.
