Na vrcholku hory Krasíkov se nachází hrad a na úpatí bývalý poplužní dvůr ze 13. století, který kdysi sloužil k jeho zásobování. Na sedmi hektarech se rozkládaly stáje pro hospodářská zvířata, špejchar, pivovar, bramborárna, pec na chleba, kovárna a obrovská stodola na uskladnění sena. Provoz pokračoval i po odchodu hradních pánů v 17. století, ale po 2. světové válce přešel pod správu státního statku.
Vznikly zde kanceláře, zázemí pro zaměstnance, zámečnická hala, truhlárna a čerpací stanice pro zemědělské stroje. Zbytek areálu pozvolna chátral. Po revoluci sice přišli noví majitelé, ale jejich přístup k historické hodnotě statku byl, mírně řečeno, nešetrný. Do současné podoby se začal měnit až v roce 2005, kdy ho koupil vojenský chirurg Jindřich Sitta.
Skoč a plav
„Ze začátku tu působil hlavně táta se svými společníky. My ostatní jsme s koupí tak obrovského areálu nesouhlasili, měli jsme své vlastní plány i zájmy. Nakonec jsme tu ale zakotvili všichni,“ vypráví Libuše Pažoutová Sittová, kterou všichni místní oslovují Libuška. Zkušenosti s provozem hospodářství nikdo z rodiny neměl, a tak se učili všechno za pochodu v duchu hesla „skoč do vody a plav“. To se týkalo i renovace objektu.
„Nejsme dědici závratného majetku ani výherci v loterii, takže vše opravujeme postupně za použití různých zdrojů. Dříve jsme opravy financovali z příjmů ze svých hlavních zaměstnání, z různých dotačních programů a půjček,“ popisuje náročné začátky majitelova dcera.
V současné době už dokážou aktivity dvora zajistit takový příjem, že mohou majitelé pracovat na plný úvazek jen zde a postupně dávat objekt dohromady. „Rozhodně je to ale běh na velmi dlouhou trať. Ještě naše děti a jejich děti tu stále budou mít co opravovat a zachraňovat.“
Rodinná firma
Aby společné podnikání dobře fungovalo, každý člen má na starosti svou část, za niž nese zodpovědnost. „Já provozuji penzion, krámek s lokálními produkty a potravinářskou výrobu. Můj manžel má v areálu kovovýrobu a pneuservis, táta s bratrem provozují dřevovýrobu, sýrárnu a starají se o rostlinnou výrobu, chov zvířat a minizoo. Maminka se švagrovou vedou účetnictví a dělají týlovou podporu,“ popisuje rodinný koncept paní Libuška.
V areálu se nachází také výrobna přírodních mýdel s bylinnými výtažky a původní stodola začala sloužit jako prostor pro kulturní i soukromé akce. Výčet aktivit a služeb už je natolik rozsáhlý, že se ke členům rodiny postupně přidávají zaměstnanci a na hlavní sezonu i brigádníci.
Návykové zelňáky
Jedním z úspěšných počinů Dvora Krasíkov jsou zdejší slané krekry – zelňáky. Recept pochází od kamarádky z Českého Krumlova a z malého množství upečeného na ochutnávku se postupně stal hit. „Po pozitivních reakcích jsme se pustili do větší výroby a postupně vyladili proces, výrobek i dodavatele. Do receptury jsem ale nikdy nechtěla zasahovat, takže v nich stále nejsou žádné syntetické látky. Mouka, křimické zelí, kmín, sůl, olej, nic víc,“ prozrazuje Libuše Pažoutová Sittová.
V průběhu času probíhaly i experimenty, ale nakonec zvítězila původní varianta, která splňuje i veganské požadavky. „Máme také verzi se škvarky pro ty, kdo si rádi přilepší. Musím se ale přiznat, že já jsem klasik – u mě vedou ty jednoduché, čisté. A moje dvě děti jsou na nich doslova závislé,“ dodává.
Recepce na Hradě
Tak velký ohlas na zdánlivě obyčejnou pochutinu nikdo nečekal. Dobré věci si ale cestu na výsluní najdou, a tak v roce 2024 získaly zelňáky ocenění Regionální potravina Plzeňského kraje. „Je to radost i odměna za všechnu práci, kterou tomu věnujeme. Také nám to pomohlo se zviditelněním u zákazníků a odběratelů, pro něž je tato značka zárukou kvality. S kolegyněmi zvědavě čekáme, kdy padne další objednávkový rekord,“ říká Libuše Pažoutová Sittová.
Do letošního roku to bylo 44 kilogramů, které putovaly na Pražský hrad na recepci po udílení státních vyznamenání. V létě ho ale překonal Úněšovský statek s objednanými 55 kily. „Těsto rozvalujeme ručně dřevěnými válečky a takové množství zelňáků nás zavře na týden do výrobny. Když všechno zabalíme a odešleme, je to radost i úleva.“
Plány do budoucna
Kromě zelňáků pečou ve zdejší kuchyni moučníky z máslového listového těsta a vyrábějí bylinné sirupy a zavařeniny z vlastní zeleniny. „Také denně vaříme polévky a hotová jídla pro naše nově otevřené bistro Pod Ořešákem u obce Trhomné na hlavním tahu mezi Plzní a Karlovými Vary. S novinkami tedy teď chvíli počkáme, než si to sedne, provoz se zaběhne do klidných kolejí a my dočerpáme síly i finance,“ vysvětluje paní Libuška a dodává, že plánů i nápadů do budoucna je víc než dost.
Mezi ně patří například oprava historické budovy pivovaru nebo vybudování venkovní expozice zemědělské techniky. „Uvidíme, kdy a čím začneme, to se uvidí podle aktuálních potřeb a situace.“
Tento článek jste mohli najít v časopisu Dům&Zahrada č. 12/2025.
