Omlouvám se za osobnější otázku, ale zajímalo by mě, proč používáte jméno Išek místo František.
V rodině máme tradici jména František pro prvorozeného syna. V jednu dobu jsme byli tři. Slyším na zkrácenou verzi, oslovení Františku snesu jen od pár vyvolených.
Hrála rodinná tradice roli i při volbě studia?
Vlastně ano, můj otec, dědeček a částečně i pradědeček byli stavaři. Doporučení z domova jsem dostal a taky jsem spíš technicky založený. Motivací bylo i to, že na výtvarku, kterou jsem před zkouškami na architekturu navštěvoval, chodily hezké holky (smích).
Za studií jste absolvoval praxi v brněnském ateliéru Marka Štěpána a několik roků potom zde zůstal. Podílel jste se mimo jiné na projektu malých dřevostaveb. Freedomky se brzy staly fenoménem.
U zrodu projektu jsem nebyl, ale pomáhal jsem už s prezentací Freedomku postaveného v Praze na Václavském náměstí během výstavy Designblok. Na svým způsobem první český tiny house se přišly podívat desetitisíce lidí. Tři dny jsme dům představovali, odpovídali na otázky. Potom jsem doma tři týdny mlčel (smích).
Modulové domy ukázaly i jinou filozofii bydlení, je to tak?
Výchozí myšlenkou bylo, že nedává smysl budovat obrovské rodinné domy, které mnohdy zůstávají částečně prázdné a nevyužívané. Modularita domků umožňuje přidávat nebo ubírat obytnou plochu, a dovolit si tím plný komfort. Je přece rozdíl koupit 60 nebo 600 m2 podlahové plochy.
Jak se díváte na současnou výstavbu rodinných domů?
Kdyby nebyly nehezké domy, nevážíte si těch, které hezké jsou. Spásou řešení bydlení není výroba unifikovaných domů sázených do polí. I proto svou příležitost chápu v rekonstrukcích, je spousta nevyužitých krásných míst. Bydlím s rodinou ve starém domě ve městě, které není malé, ale večer je náměstí prázdné. Z 35 čísel popisných jen ve třech žijí malé děti. Všichni se totiž sjedou ráno do centra, zaparkují auto před kanceláří a odpoledne to vezmou přes supermarket domů. Snad se lidé vzpamatují a vybydlování měst se zastaví.
Před časem jste dostal nabídku koordinovat a řídit výstavbu dětského hospicu v rekonstruovaném areálu pražské usedlosti Cibulka. Být na straně investora rodiny Vlčkových znamenalo šest let upozadit autorské ambice. Bylo to těžké rozhodování?
Oslovení vnímám jako životní nabídku, proto jsem neváhal ani na chvíli. Má práce mě obecně moc baví, takže není složité mě nadchnout.
S investory jste se už znal, kde jste se seznámili?
Roli v tom sehrály Freedomky. Z Brna se před lety jejich výroba přesunula blíž německému trhu do Tachova. Na západě Čech jsme se s Vlčkovými seznámili v podstatě náhodou. V té době jsem se začal pracovně osamostatňovat, takže zakázky pro Ondru a Katarínu byly jedny z mých prvních samostatných realizací.
Jaký na vás Cibulka udělala dojem při první návštěvě?
Je to až mystické místo na severním úpatí přírodní památky kopce Vidoule. Majitelé se v historii často střídali, nejvýraznější stopu tu zanechal kníže a biskup Thun-Hohenstein. Miloval hříčky, stroje času i panoptikum. V okolním lesoparku vybudoval tzv. místa radosti jako zříceninu hradu nebo čínský pavilon. Atrakcí býval mechanický poustevník, stála tu řada soch, například Diany či boha Kronose. Kvůli dvěma kulovým bleskům měla usedlost jako jedna z prvních pražských nemovitostí instalované hromosvody. Jejich repliky sem vrátíme. Snažíme se uchovat genia loci, na průběh prací dohlíží Národní památkový ústav, spolupracujeme i s archeology.
Romantické místo si oblíbili umělci a známé osobnosti 19. století. Jakub Arbes ale napsal, že už v roce 1848 přestala usedlost vábit výletníky. Kolik času k totální zkáze jí zbývalo v době, kdy ji Vlčkovi koupili?
Představoval jsem si budovy v horším stavu, staticky to nebyla úplná katastrofa. Největší zkázu způsobila voda. Objekty se kvůli zatékání hroutily do sebe, zborcení střech a stropů nastalo beze zbytku, nicméně ruiny tu mohly stát dalších třicet let.
Jak jste hledali autora projektu?
Chtěli jsme, aby rekonstrukce vznikala podle nejlepšího možného návrhu. Dospěli jsme k tomu, že potřebujeme být architektům blíž, vést s nimi dialog. Proto neproběhla soutěž, ale uspořádali jsme architektonický workshop. Přihlásilo se 48 studií, do druhého kola jich prošlo pět. Zvítězil architekt Petr Hájek, který podle nás nejlépe vnímal zdejší atmosféru. Návrhem potvrdil i nezbytnou změnu územního plánu.
Nebylo vám líto, že se nemůžete zúčastnit s vlastním návrhem?
Nejdřív trochu ano. V určitém momentě se mi ale ulevilo, že to nemusím dělat sám. Je to tolik práce rozsahem i termínem, architektonickým workshopem to jen začalo.
Přesto jste se tu autorsky podepsal, navíc jako první. Zrekonstruovaný domek zahradníka byl otevřený letos na jaře jako Café Cibulka.
S Ondrou Vlčkem jsme se tak domluvili a z legrace zmiňuji, že šlo o tzv. držhubné. Nebyl to ale jediný důvod. Chtěl jsem také co nejdřív začít budovat nejen stavbu, ale i vztahy s úřady a veřejností. Občas ještě bojujeme s tím, že záměr celého projektu Cibulky je tak dobrý, že mu někdo nevěří.
Jak jste přistoupil k záchraně domu, v němž je dnes kavárna i školicí centrum?
Nechtěl jsem historický objekt měnit, jen doplnit, aby obstál v 21. století. Rekonstruovat jsem se snažil věcně, ne dogmaticky.
Chtěl jsem co nejdřív začít budovat nejen stavbu Cibulky, ale i vztahy s úřady a veřejností. Občas ještě bojujeme s tím, že záměr celého projektu je tak dobrý, že mu někdo nevěří.
František Brychta
Interiér je moderní a strop plný bílých beránků…
Tady zafungovalo kouzlo maloměsta s celoživotně trvajícími vztahy. Lustry vytvářela Denisa Vodičková, moje učitelka ze ZUŠky v Novém Městě na Moravě. Postěžoval jsem si, že jsem si vymyslel na strop svítící mraky, ale nikdo je nevyrábí. Řekla, ať se přijdu podívat, že v lidušce visí mraků mraky. Koupil jsem roli hedvábného papíru a za odpoledne byla svítidla hotová.
Na Cibulce vyroste dětský hospic zaměřený na paliativní péči. Téma, o němž se příliš nemluví. Odkud jste čerpali zadání pro architekty?
S kolegyní architektkou Ivanou Dvořákovou jsme měli k dispozici pouze brožuru Innovations in Hospice Architecture, manuál v angličtině. Začali jsme jednoduchým primárním stavebním programem. Vytipovali jsme nejmenší a největší provoz, podle stafáže odhadli, o jakou místnost se jedná. Vznikla hrubá kostra a rozjelo se obrovské kolo konzultací. Naštěstí spoluzakladatelka Nadace Katarína Vlčková je lékařka věnující se této problematice a v týmu máme řadu odborníků. Výsledkem zadání je 12 pokojů, 9 koupelen, místnost lékaře, zubní ordinace a místnost posledního rozloučení.
V Česku jste se mohli někde inspirovat?
V mezičase jsme zaostřovali program, nastavovali systémová řešení. Velkou pomocí byl první dostavěný dětský hospic u nás, Dům pro Julii v Brně. S jeho autory, architekty z ateliéru Čtyřstěn, dodnes konzultujeme.
Navrhovat dětský hospic je něco zcela jiného než rodinný dům. Předpokládám, že jste se nevyhnul silným emocím. Daří se je odclonit?
Daří se mi držet určitý odstup. Přesto jsem se byl několikrát po návratu z dětské onkologie podívat, jak naše děti spí. Kolísá to ve vás. Říkáte si, můžu je litovat a dojímat se, ale nepomůžu jim. Bude lepší dělat to, co umím. Proto tu jsem. Měl jsem i průpravu, manželka je ředitelkou organizace Debra ČR, která pomáhá lidem s nemocí motýlích křídel. Tabu, bolest či ostych jsem měl už předtím lehce setřené.
V autorské tvorbě se věnujete nejvíc rekonstrukcím. Co vás na nich přitahuje?
Mám je radši, protože je pro mě důležitý vývoj a zrání. Na novostavbu musíte mít jasný názor, proces je o dost svižnější. Představíte návrh klientovi, řekne ano, nebo ne. Případně že chce přidat ještě bidet. Když je hotovo, vše se vyfotí, a tím je to vyřízené. Chybí mi příběh, potřebuji zpětnou vazbu, diskutovat s klientem a hledat řešení. Zároveň nerad připravuji výkresy, takže na stavbě často kreslím řemeslníkům schémata na prkýnka či přímo na zeď.
Interiéry vašich rekonstrukcí jsou ale moderní, minimalistické, designové... Není toto určitým vyrovnáním se s pokušením si novostavbu navrhnout?
Architektura by měla působit především opravdově. Řekl bych, že moderní zásah do staršího objektu naopak pomáhá podpořit jeho autenticitu. Vzniká dialog nového se starým zapadající do celého příběhu. Vytvářet stylové repliky pomocí moderních materiálů a technologií mi přijde až na hraně kýče.
Řekl bych, že moderní zásah do staršího objektu naopak pomáhá podpořit jeho autenticitu. Vzniká dialog nového se starým zapadající do celého příběhu. Vytvářet stylové repliky pomocí moderních materiálů a technologií mi přijde až na hraně kýče.
František Brychta
Účastníte se projektů se společenským dopadem. Kromě větších i jednoho malého ve vašem rodném městě.
To je další náhoda a nejspíš i příklad kontinuity, která mi chybí u novostaveb. Před deseti lety mi zavolala maminka mého souputníka ze skautu. V Horáckém muzeu potřebovali vyřešit dilema vestavby pod jednu z původních kleneb renesanční radnice. Přišel jsem a už jsem neodešel. Od té doby posouváme muzeum drobnými krůčky do současnosti. Za roky spolupráce jsme si vybudovali vzájemnou důvěru, která mě těší a naplňuje.
Po Freedomcích začaly vznikat projekty s podobnou filozofií. Bude i Cibulka inspirující realizací, která ukáže cestu, jak takové zařízení má vypadat a fungovat?
Jako architekt a vedoucí projektu bych byl rád, kdyby se sem lidé jezdili učit. Na druhou stranu jako otec dvou dětí bych si přál, aby taková zařízení nemusela vůbec vznikat.
Termín dokončení je plánovaný ke 100. výročí úmrtí knížete Thun-Hohensteina v roce 2026. Věříte v to?
To je ta zmiňovaná víra ve výsledek. Děláme pro to maximum.
František Brychta (1985)
Absolvoval Fakultu stavební VUT v Brně se zaměřením na architekturu a rozvoj sídel. Několik let pracoval v architektonickém ateliéru Štěpán, podílel se například na projektech Freedomků či na dvou kostelech. V roce 2016 založil vlastní ateliér. Spoluautorství na projektech v ateliéru Štěpán přinesla ocenění – Café Fara Grand Prix architektů 2012 a novostavba Vila Vnitřní krajina se stala Stavbou roku 2021. V témže roce odborná veřejnost ocenila jeho vlastní autorskou rekonstrukci a dostavbu sklepa ve Strachotíně. Dlouhodobě se podílí na obnově interiérů a expozic Horáckého muzea. Pátýmrokem je koordinátorem rekonstrukce a výstavby dětského hospicu v areálu pražské usedlosti Cibulka pro Nadaci rodiny Vlčkových.
Vydavatelství Vltava Labe Media je partnerem Nadace rodiny Vlčkových.
Tento článek jste mohli najít v časopisu Dům&Zahrada č. 12/2025.
Související články
Zdroje:
- Eva Vacková,
- Časopis Dům&Zahrada