Každý významný výrobce zdicích systémů a staviv doporučuje vlastní omítkové systémy optimální pro danou technologii do exteriéru i interiéru. Nikdo ale nabídkou nepokryje všechny stavební eventuality a požadavky. Proto existují také specializovaní výrobci zabývající se specifickými případy, k nimž patří třeba historické budovy. Díky tomu je na našem trhu nabídka omítek a omítkových systémů velmi široká a kvalitní.

Odolný venek

Primární rolí exteriérových omítek je vytvoření vnější obálky domu. Omítky musí „dýchat“, tedy být paropropustné, bez škodlivých přísad (alergenů) a barevně stálé. Zároveň si ale musí uchovat řadu technických vlastností: dobrou přilnavost, pevnost, objemovou stálost, vodoodpudivost či mrazuvzdornost. Významně tím ovlivňují i klima v interiéru, ekonomiku provozu a v neposlední řadě jsou kulturním projevem majitelů nemovitosti. Klasické vnější omítky ze stavebnictví hned tak nezmizí, naopak prošly výrazným vývojem, aby dokázaly plnit technologické požadavky současných budov.

Čtěte také

Tepelné čerpadlo

Čtěte také

Jaké normy jsou v platnosti pro tepelná čerpadla?

Břízolitová legenda

Stříkané a škrábané omítky, které svůj název odvozují od obce Horní Bříza, jsou známé od přelomu 19. a 20. století a jejich obliba od 30. let minulého století byla daná především zajímavým povrchem a dlouhou životností. Existují příklady, kdy břízolitová omítka drží na fasádě i více než sedmdesát let. S unikátní jednovrstvou omítkou weber.pral přichází druhá, kvalitativně vyšší generace. Jde o velmi odolnou probarvenou minerální fasádní maltu, kde odpadá jakákoli údržba ve formě natírání a drobných oprav. Probarvenost spolu s velkým výběrem odstínů umožňuje velmi jednoduše vytvářet nejrůznější vzory, které se u předchozí generace břízolitu daly docílit pouze malířskými technikami. Břízolit je navíc samosprašný, takže se fasáda de facto čistí sama, respektive se na ní nedrží řasy a mechy. Tím si také probarvený weber.pral udržuje neustálou svěžest, jako by byla fasáda čerstvě natřená.

Komplexní systém

Dnešní omítky fungují jako systém, do kterého spadá podhoz, jádro, štuk a vnitřní nátěr. Podhoz, hrubá cementová malta se zrnitostí do 4 mm, slouží jako spojovací můstek mezi zdivem a vlastní omítkou. Po něm by měly následovat takové složky omítkového systému, které nejvíce odpovídají charakteru a stavu zdiva. Hlediska se mohou pohybovat od potřeby zajistit větší paropropustnost, aby vlhkost nekondenzovala, nebo naopak větší odvod vzlínající vlhkosti z obvodové konstrukce (sanační omítky). U starších rodinných domů z pálených cihel, smíšeného zdiva nebo kamene bude rozhodovat především stav izolace obvodových zdí, vlhkost či třeba míra zasolenosti zdiva.

Pytel versus míchačka

Velké nároky jsou kladeny na estetické možnosti současných omítek. Dá se vybrat z obrovské škály barev, tónů, vnějších úprav, struktur, a dokonce efektních spojení různých typů materiálů do jednotlivých celků. Vyhovět tak obrovským požadavkům, které mohou být i šité na míru dle vize stavebníka, je u míchačky na dvorku či u malovýrobce v garáži nemožné. Při tzv. mokrém procesu malý dodavatel nenamíchá absolutně stejný odstín opakovaně, takže pro naprostou jistotu je třeba objednat celé množství najednou. Velké firmy podobný problém řeší zákaznickým listem s přesnými technickými a chemickými údaji o připravené směsi, aby ji mohly vždy znovu a přesně namíchat.

Suché maltové směsi problém s nepřesným odstínem prakticky vylučují, ale na rozdíl od mokrých mohou mít určitou, byť minimální variabilitu materiálu. Proto je nutné spolehnout se na kvalitního výrobce, který za svůj produkt ručí.

Čtěte také

Kdo by chtěl takovou kuchyni?

Čtěte také

Malý a 110 let starý byt přeměnili na funkční a pohodlný

V tenké vrstvě

S rozvojem zateplovacích systémů zažívají velký boom tenkovrstvé omítky. Jiná než tenkovrstvá totiž na zateplení nepřipadá v úvahu. Nelze zvolit klasickou jádrovou omítku ukončenou štukem, ten je totiž křehký a měkký, takže by povrch praskal.

Tenkovrstvá omítka se aplikuje na základní vrstvu zateplovacího systému, tedy stěrkového tmelu armovaného skleněnou síťovinou (perlinkou). Výztuha síťovinou je velmi důležitá, protože nearmovaný (nezpevněný) povrch by mohl popraskat a tyto praskliny by se následně přenášely na omítku, kde se jen velmi těžko opravují. Zcela zásadní je, aby byl povrch naprosto rovný – nerovnost by neměla přesahovat tloušťku zrna plus půl milimetru na 1 metr délky. Tak hovoří o maximální přípustné nerovnosti norma. Odborníci tvrdí, že i v případě dodržení normy bývají při osvětlení sluncem stejně vidět i sebemenší nerovnosti. Důvodem je charakter tenkostěnné omítky, která má podle síly plniva tloušťku 1,5 mm až 3 mm. Struktura může být rýhovaná, nebo zrnitá, tedy stejnozrnná. V prvním případě tvoří základ povrchu rýhy – tzv. mnichovská struktura, v druhém jsou kamínky rovnoměrně rozprostřené. Zrnitost obvykle dosahuje 1,5 mm, 2 mm nebo 3 mm. Omítky se podle nejnovějších trendů nabízejí jako pastované, tedy připravené přímo k aplikaci, ve starší variantě jako pytlované neboli suché směsi, které mohou být bílé, či probarvené.

Tento článek jste mohli najít v časopisu Dům&Zahrada 2/22

Druhy do exteriéru

  • Minerální omítky se skládají z písku a pojiva, jímž je nejčastěji vápno, cement nebo sádra. Smícháním s vodou vznikne velice tvrdá, drsná slupka, maximálně paropropustná, ale hodně nasákavá, takže ochranu proti dešti je třeba zajistit dodatečně nátěrem. Ten by měl být omyvatelný, protože kvůli drsnější struktuře jsou minerální omítky náchylné k zašpinění.
  • Šlechtěné minerální omítky se dodávají zabarvené, takže omítnutý povrch je barevně stálejší než nátěr. Pomocí nejrůznějších škrabek je lze plasticky upravovat, nebo naopak hladítkem dosáhnout elegantní hladké struktury.
  • Disperzní omítky zaručují maximální vodoodpudivost fasády. Jako pojiva se do nich používají nejrůznější druhy umělých pryskyřic, takže omítka i přes svou tenkost vysoce odolává atmosférickým vlivům, je pružná a nepotřebuje nátěr – lze ji totiž namíchat v libovolných odstínech. Nedoporučují se pro rekonstrukce, protože při nanášení je nutné zcela odstranit původní nátěr, případně vytvořit novou podkladovou omítku.
  • Silikátové omítky se pojí draselným vodním sklem. Dobře se hodí pro konečnou povrchovou úpravu historických a památkově chráněných objektů. Jsou vysoce paropropustné a dobře hydrofobní. Dají se pořídit v různých odstínech, ale jejich tónovatelnost je podstatně omezená.
  • Sanační omítky se používají všude tam, kde se fasáda potýká se zemní vlhkostí a s ní spojenou krystalizací soli na povrchu. Při tuhnutí sanační omítky se vytvoří systém s vysokou porézností a z toho vyplývající extrémní paropropustností. Voda se ze zdiva stačí vypařit tak rychle, že neutvoří na povrchu nežádoucí efekty – skvrny, výkvěty solí, plísně. Sanační omítky zaručují částečné vysoušení a vytvoření rovnováhy vlhkosti ve zdivu.