Na webových stránkách píšete, že kořeny vašeho vztahu k zahradě sahají až do dětství. Kdy jste se pustil do vlastní praxe?
Jsem kluk z vesnice v podhůří Jizerských hor a moji rodiče byli potravinově téměř soběstační. Dlouho jsem žil v Praze, tady v Klínci jsme s manželkou začínali před deseti lety. Po dlouhém hledání jsme koupili dům v zahradě, kde jsem se konečně mohl pořádně rozmáchnout. Za začátek intenzivního tvoření považuji rok 2015, kdy se nám narodil syn a my jsme mu chtěli vařit příkrmy z domácích výpěstků, mít kontrolu nad tím, co mu dáváme. Samozřejmě jsme začali pěstovat vše bez chemie.
Kdy vás napadlo se o zkušenosti dělit a z jejich sdílení vytvořit profesi?
Od roku 2020 jsem měl Instagram, kam jsem průběžně dával, co na zahradě aktuálně dělám. V lednu 2021 jsem otevřel první kurz a témata postupně přibývala. Neradím nic, co nemám vyzkoušené. Jsem jako houba, pořád nasávám informace a přizpůsobuju zahradu měnícím se klimatickým podmínkám. Nové znalosti a výsledky mě posouvají dál.
Každá sezona je totiž jiná, co mi fungovalo před rokem, letos nemusí. Třeba loni byl skvělý rok na rajčata, mnohem lepší než letos, kdy úrodu více ohrožují plísně. Proto když se vám jeden rok něco povede, nejde to brát jako ověřený postup. Věcí, které zahradu a rostliny ovlivňují, je spousta.
To mi na zahradničení přijde nejnáročnější, ta nejistota, kdy jste vydaný napospas povětrnostním podmínkám, škůdcům, chorobám… Jak tuhle sázku do přírodní loterie zvládáte?
Člověk musí být trochu dobrodruh. Jasně, chcete sklidit, děláte pro to maximum, ale nesmíte se na výsledek upnout. Já se navíc řídím heslem, že při domácím pěstování i cesta je cíl. Zahrada má být hlavně radost. Zahradničení je skvělé také na propojování s dětmi, kdy je všechno učíte a ony pomáhají. Jakkoli to s nimi trvá mnohem déle, stojí to za to. Samozřejmě, mám také nezdary, ale řeším to tak, že pěstuju pestrou škálu rostlin. Vždycky se něco nepovede, ale ta povedená část je větší.
Zdá se, že zahradník musí být především optimista. To jste se naučil, nebo jste byl takový vždycky?
Jsem optimista i v životě. Na zahradě to vypadá tak, že rostlina, které se nedaří, dostane tu nejlepší péči, ale když to nejde, tak to prostě nejde. Kromě rostlin mám včely a slepice, a tam jsem teprve pochopil, co říkal jeden můj kamarád, že jednotka chovu slepic je hejno. Člověk nemůže lpět na jednom kusu. I v zahradě je základ, aby se dařilo celku.
Během sezony jsou samozřejmě v kurzech hlavním tématem choroby a škůdci. Klienti mi posílají fotky nemocných nebo napadených rostlin a hledáme způsob, jak danou věc řešit. Ale vyvažujeme to tím, že máme platformu i na chlubení se úspěchy a vzájemnou motivaci.
Specializujete se na přírodní zahrady, což vlastně znamená permakulturu. Spousta lidí si pod tím pojmem představí chaos s vysokou luční trávou, kdy se všechno ponechá „volné ruce přírody“. Jak je to ve skutečnosti?
Pojem přírodní zahrady jsem použil právě proto, abych vystoupil ze zažité představy, že permakulturní zahrada je džungle nebo nepořádek. V praxi však jedu podle permakulturních principů. Zároveň chci lidem ukázat, že mít kus půdy kolem domu je obrovská příležitost. Kromě kusu travnatého paloučku tam může být i spousta kytek. Stromy a keře nemusí být jen okrasné, ale i jedlé. Živý plot může být pestrý a dávat spoustu bobulí, oříšků a pylu pro opylovače.
Navrhujete a realizujete přírodní zahrady a sám máte na starost vlastních 2000 metrů čtverečních. Jak to zvládáte?
Nápadů mám víc než času, takže samozřejmě permanentně nestíhám. Nechci být kovářova kobyla, ale ani to nesmí být Potěmkin. Všechny věci, které učím v kurzech, s klienty pěstujeme ve stejném čase. Díky tomu jim mohu ukazovat, jak to roste a co a jak u sebe na zahradě řeším.
Společně začínáme sezonu, plánujeme, sejeme, pak jdeme do mšic a dalších škůdců… Fotky, které mám na webu, pořizuju u sebe na zahradě. Na mobil. Pomáhá mi moje úžasná žena, i když už má také svoje zaměstnání, řeší udržitelné zemědělství pro Nestlé.
Dva tisíce metrů čtverečních se skleníkem, včelínem a slepicemi je už pěkné hospodářství. Jste také potravinově soběstační, jako byli vaši rodiče?
Soběstační nejsme. Šlo by to, ale musel bych mít o dost větší plochu pro zeleninu. Tu pěstujeme spíš pestře než ve velkém množství. Ovocné stromy máme ještě mladé a na začátku plodnosti. A samozřejmě kupujeme olej, maso, brambory, mouku… Chci ukazovat reálnou cestu, inspirovat. Pěstovat pšenici a doma ji mlátit neplánuju.
Opravdu se dá tak velká zahrada zvládat bez chemie?
To je jedno z mých hlavních dogmat, že nic chemického mi do zahrady nesmí, ani postřiky, ani hnojiva. Jakmile totiž začnete, dostanete se do spirály, ze které se těžko vyskakuje. Postřikem zabijete mšice, ale s nimi i berušky a škvory, kteří vám s nimi pomáhají. Predátoři se obnovují hůř než kolonie škůdců. Příští rok máte mšice zase, ale berušky a škvoři nikde.
Stejně to funguje s hnojivy. Rostliny sice dostanou přesně to, co potřebují, ale pod nimi vám začne umírat půda. Zastavuje se koloběh, který jinak v půdě probíhá. Na většině polí je půda už jen kvůli tomu, aby držela kořeny. Když si pak takové mrtvé pole pronajmete a chcete na něm pěstovat ekologicky, minimálně dva roky do něj jen zapracováváte hnůj a zelenou hmotu, aby se koloběh zase roztočil. V zahradě to jde díky menší ploše snáz, ale i tak je třeba půdu na začátku zúrodnit a pravidelně se o ni starat. Ne nadarmo se říká, že člověk vlastně pěstuje půdu a ostatní přijde postupně samo.
Jak tedy likvidujete škůdce? Za poslední roky jich přibyla spousta, včetně těch dovezených, kteří v tuzemsku nemají přirozené predátory, třeba španělští plzáci.
Slimáky poctivě sbírám, sesbírané v kbelíku spařím horkou vodou a vychladlé leju na kompost. Kolem choulostivých rostlin dávám měděné límce. Slimáci měď nesnášejí a límec nepřelezou. Ekologické granule na bázi fosforečnanu železitého používám, jen když na nějakou dobu odjíždíme.
Proti slimákům funguje i omezení mulčování nebo tvorba demarkačních zón, které těžko přelézají. Babských rad je hodně. S plzákem španělským pomůžou ježci, ropuchy, slepýši, a dokonce i mravenci, proti nimž spousta zahrádkářů taky bojuje. Žerou totiž slimáčí vajíčka. Jednou z možností boje proti škůdcům je právě podpora jejich přirozených predátorů. Napadení mšicemi například řeším jen skrýšemi pro berušky a škvory.
Na škůdce lze tedy vyzrát, ale co klimatické změny?
Samozřejmě vidím, že se něco děje, léta si píšu denní teploty a množství srážek. Vidím z toho, že léto je delší a extrémnější, jaro a podzim se scvrkávají, zimy jsou teplé. Co do objemu prší pořád zhruba stejně, ale nepravidelně. My dešťovku chytáme a distribuujeme podle potřeb rostlin. Máme velké podzemní nádrže i IBC kontejnery, zatím jen ze střechy domu. Chytat vodu plánuju ještě u skleníku a kurníku.
Environmentální žal vás evidentně netrápí. Dokážete na změnách počasí v rámci zahrady najít i něco pozitivního?
Jasně, je to příležitost ke změně, třeba k sázení jiných druhů. Skvělým příkladem jsou jedlé kaštanovníky, kvetou až v červnu, takže se vyhnou pozdním jarním mrazům, které letos zničily kdeco. Květiny na zahradě také postupně obměňuju za prérijní skladbu odolávající suchu. Kostru prérijních záhonů tvoří traviny, ale je tam spousta krásných, na vláhu nenáročných květin, jako jsou echinacey, agastache, daley, klejichy, šalvěje a další…
Musíte také sázet podle povahy svého pozemku. Pokud na něm máte stromy, počítejte s kořenovou konkurencí. Já se třeba musel popasovat s lípami, i když je mám moc rád. Mám tu dvě, pod jednou jsou úly, pod druhou včelí záhon, ale vím, že tam musí být jenom takové rostliny, které se srovnají s tím, že jim kořeny lip budou ubírat vláhu. Zvládají to máty a naše původní divoké růže.
Co dalšího děláte pro přírodu?
Samozřejmě poctivě přemýšlíme o vlastní ekostopě a snažíme se jako rodina fungovat v mezích normálního života tak úsporně, jak jen to jde. Ostatně k zahradám jsem se dostal právě přes zájem o ekologii, který mě nepouští od dětství.
Kolik lidí zapálených pro přírodní pěstování už vašimi kurzy prošlo?
Odhadem jsou to jednotky tisíc. Kurzy obsazuji tak, abych zvládal všechny účastníky znát a vědět, jak vypadají jejich zahrady. Kolem kurzů už vznikají přátelské komunity, skalní parta se sdružuje v Klubu přírodních zahrad. Letos máme šestý běh, někteří jsou tam čtvrtou sezonu a každý týden je mimo jiné čeká nový živý webinář. Je to pro mě velká výzva, abych se posouval a něco vymýšlel, aby lidi nekoukali pořád na totéž.
Kolik jste stvořil zahrad?
Návrhů a realizací zahrad mám za sebou desítky. Každá zahrada, která se stane malým ekosystémem podporujícím užitečné živočichy, je součástí pozitivní změny. Stačí, když místo trávníku vznikne oáza se stromy, keři, květinami a záhony se zeleninou, a bude to poklad pro rodinu, která v ní žije, i pro přímé okolí. Baví mě, jak se u nás pořád nadává na lány řepky nebo smrkové monokultury, a pak se podíváte za ploty a není to tam jiné. Plocha trávy a túje kolem plotu, to je nevyužitá příležitost.
Co dalšího chystáte?
Mám obsah na několik knih. Půjdou naproti právě lidem, kteří chtějí pěstovat bez chemie, mít kolem domu oázu plnou života nebo chovat udržitelně slepice. Na příští rok chystáme diář. Jinak si nadále hýčkám Instagram, na Facebooku mám necelých 8 000 sledujících. Ale reálná práce v zahradě je pořád na prvním místě.
| Tomáš Trejbal (47) | ||
|---|---|---|
| Rodák z Raspenavy byl už na základní škole aktivní v ekologii, spolu s ostatními členy přírodovědného kroužku pomáhali v 80. letech obnovovat Jizerské hory napadené kůrovcem. Vyučil se kuchařem, poté si udělal maturitu na hotelové škole. Práce ho přivedla do Prahy, kde téměř 20 let pracoval na vyšších manažerských pozicích. Zahradnické vědomosti získal na kurzech a přednáškách, například u Charlese Dowdinga, Martina Crawforda, Pieta Oudolfa, Seppa Holzera, Jaroslava Svobody i z řady knih. Vychází z pravidel permakultury, bezorebného pěstování, principů jedlého lesa a hlavně zahrad bez (anorganické) chemie. Je členem několika profesních společenství, například Britské královské zahradnické společnosti RHS, Společnosti pro zahradní a krajinářskou tvorbu i Spolku českých perenářů. www.prirodnizahradytrejbal.com | ||
Tento článek jste mohli najít v časopisu Dům&Zahrada č. 11/2024.
Zdroje:
Související články
