Vaše profese a talent jsou na prostoru v hale 13 pražské Holešovické tržnice znát. Jak se vlastně inženýrka architektka stane hlavní tváří re-use centra?
Po návratu ze zahraniční stáže jsem byla docela vyhořelá. Řešila jsem, jestli chci sedět deset hodin denně před počítačem, jak už to u začínajících architektů bývá. Mezi kamarády jsem byla známá tím, že neustále tahám domů od popelnic různé artefakty nebo nábytek a předělávám ho.
Přijde mi osudové, že jsem si v té době telefonovala s kamarádkou Portugalkou a ona mi řekla: „Když nevíš, co se sebou, proč neděláš něco s tím starým nábytkem?“ Tenkrát retro ještě tolik nefrčelo, na uživení by to nebylo. Jenže druhý den na mne na Facebooku vyskočilo, že spolek Z pokoje do pokoje otevírá re-use centrum a chce zachraňovat starý nábytek. Tak jsem holkám hned napsala nadšený e-mail a přidala se k nim. To bylo v roce 2016.
Od té doby se své profesi nevěnujete?
Občas dělám nějaké interiéry spíš přes známé, ale při práci na to už nebyl moc prostor. Musely jsme se učit všechna řemesla, abychom mohly nábytek samy opravovat, ani jedna z nás nebyla od fochu. A původní záměr byl svážet darovaný nábytek na jedno místo, a tam ho opravit a prodat.
V jaké fázi řemeslných schopností jste dnes?
Docela daleko (smích). Zvládám čalounění, renovaci nábytku, ale i způsoby prezentace, vystupování před lidmi, správu sociálních sítí… Všechen zrenovovaný nábytek, který je tady na prodej, jsem dělala já nebo bývalé kolegyně. Prostě jsme se to naučily za pochodu, a mohly jsme tak na kurzech pro veřejnost hlásat, že to opravdu zvládne každý.
Dělily jste si práci, nebo jste se všechny učily všechno?
Renovace jsme se v prvotním nadšení učily všechny, potom Zuzka Kuberová, strůjkyně nápadu, otěhotněla, pak měla druhé dítě, takže od doby, kdy jsme otevřely prodejnu a dílnu na Florenci, byla už spíše v pozadí a zodpovědně řešila granty a administrativu. Reálně jsme v obchodě a dílně byly s Bárou Kocandovou. Ta skončila v prosinci, věnuje se masážím a pracuje v divadle.
Takže jste nakonec zůstala sama, co se vám honilo hlavou?
Přemýšlela jsem, že bych prostor sdílela s jinými lidmi s podobným zaměřením, že bychom vytvořili kreativní ateliér. Ale v tu chvíli za mnou přišla kamarádka Denisa Lešková s Monikou Kloboučkovou, že by chtěly mít svoje re-use centrum a jestli s nimi nechci spojit síly.
Spolu s Honzou Charvátem z Opravárny, v jejíchž prostorách sídlíme, se známe z Re-use federace. Mně přišlo fajn neziskovku, kterou v jednom člověku neutáhnete, nasměrovat jinam. Bylo by škoda zahodit těch osm let, do kterých jsme daly tolik energie.
Do minulého roku nás to skromně živilo, a na tom to tak trochu zkrachovalo. Když do práce pořád dáváte kvanta energie a po finanční stránce se vám nic moc nevrací, je to těžké. Navíc na Florenci úplně končíme.
Na otevíračce začátkem května jste ale říkala, že si prostory chcete nechat jako dílnu.
To jsme chtěly, ale mezitím magistrát přijal novou metodiku, na jejímž základě nám vyměřil komerční nájem, a ten nejsme schopné utáhnout. Takže se budeme stěhovat do násobně menšího prostoru. Ovlivní to náš provoz i dosah, protože nebudeme schopné svážet tolik nábytku. Ale odbor správy majetku to nezajímá. Je to smutné, čerstvě otevřená prodejna v Holešovicích ještě není dodělaná a já musím řešit vyklízení dílny a skladu a třídění věcí, které se nikam nevejdou.
Vypadá to, že byznysplán nové značky už na začátku dostává na frak…
Tak to úplně není, spíš se sešlo hodně ne úplně šťastných událostí naráz. Kolegyně sepsaly spoustu žádostí o granty. Ty soukromé, ve které jsme doufaly, nevyšly, ale od září bychom měly čerpat granty od magistrátu. Napsání vyžaduje dost práce a je to dost byrokraticky náročné. Navíc letos bylo méně peněz a společnosti se zaměřují na jiná témata než na ekologii, třeba na LGBT komunity.
Člověk by potřeboval peníze, aby mohl dělat svoji práci, ne úředničit, aby vůbec mohl existovat. Máme samozřejmě nějaké milníky, do kdy by se Sto.re měl rozjet, aby to pro nás bylo lidsky a finančně udržitelné. Pokud přijmeme granty z magistrátu, máme rok na ověřování konceptu. V průběhu té doby ho budeme upravovat a hledat cesty, kudy to jde a kudy ne. Ale věřím, že to zvládneme.
Co všechno plánujete dělat?
Musíme otestovat, kolik jsme schopné vydělat ze zdejších prodejů, chystáme se nabízet udržitelné interiéry i pro obchody nebo pro firmy. Například když někde likvidují kancelářský nábytek, můžeme ho trochu zkrášlit a nabídnout třeba neziskovým organizacím, které potřebují vybavit kanceláře.
Ovšem to nám zase komplikuje chybějící prostor na Florenci, nemáme totiž takový objem věcí kde uskladnit. Tady v patře chceme pořádat rukodělné semináře, ale místnost zatím nemáme připravenou, bude na mně ji navrhnout a dokončit.
Máte nějaký krizový scénář pro případ, že na tento bohulibý nápad Pražané nebudou slyšet?
Snad to nebude třeba, ale máme, prostor lze dál pronajímat, když už jsme to tu zvelebily, dělat tu pop-upy, semináře, překlopit projekt do něčeho komerčnějšího. Holešovická tržnice má obrovský potenciál, chodí sem spousta mladých lidí, prostor je velký, vzdušný, s geniem loci. Navíc je velká výhoda, že ho můžeme sdílet s Opravárnou. Když nám zákazníci přinesou elektroniku, se kterou bychom si nevěděly rady, kluci ji opraví. A zase lidé, jimž stojí za to opravit nějakou věc místo koupě nové, mají většinou k retru a recy věcem vztah. Hezky se to doplňuje.
A kdyby se vše dařilo?
Do budoucna je pro mě samozřejmě ideální mít všechno na jednom místě – prodejnu, dílnu i sklad, ale to bychom potřebovaly obsadit celou halu, a na to nemáme. Na Florenci bylo skvělé, že jsem měla otevřeno, opravovala jsem nábytek, a když přišli zákazníci, věnovala jsem se jim. Přejížděním z místa na místo vždycky ztrácíte cenný čas.
Naším nejvyšším cílem je velký cirkulární dům, kde se budou nepotřebné věci odevzdávat, upravovat a posílat dál do oběhu. Takový velký obchoďák, kde bude všechno z druhé ruky nebo z recyklovaných materiálů.
Z čeho pramení vaše odolnost, že se zahryznete a nepustíte?
Vždycky jsem chtěla dělat něco, co mi bude dávat vyšší smysl, když už člověk tráví v práci tolik času. Navíc mě baví dělat rukama, maluju, vyrábím šperky, tvoření takzvaně ve hmotě je pro mě důležité.
Také věřím, že znovupoužívání věcí je zásadní a že je třeba je přestat vyhazovat, protože (nejen) pro mě mají v tvorbě obrovský potenciál. Například celý interiér Sto.re jsme si zařídily samy z vyhozených a recyklovaných materiálů. A má to skvělé ohlasy. Takové věci mě vždycky nakopnou.
Co vám po všech těch náročných časech udělalo radost?
Mám ji spíš z malých věcí, když se lidem líbí nábytek nebo když vidím nadšení na renovačních kurzech, kde je vždycky skvělá atmosféra. A naposledy tato realizace, když něco navrhnete v počítači a pak tady jste, vidíte to v reálu.
Mimochodem, když se dívám na cenovky, neměly byste trochu přidat?
Cenotvorbu řešíme pořád. Přijdou lidi, kterým to připadá směšně levné a jiným zase moc drahé. To ještě budeme ladit, ale počítáme s tím, že věci v původním stavu zůstanou za málo peněz, spíš si lépe naceníme ty s přidanou hodnotou, které prošly renovací.
Když vidím, jak jste dokázala útulně zabydlet prostor, který si pamatuju jako plný praček, přijde mi škoda, že nemůžete jenom tvořit…
Naštěstí kolegyně jsou bezvadné, projekt táhnou a znají spoustu věcí, které já neznám. Denisa je skvělá na PR, marketing, networking, komunikační strategie, sítě… Monika na účetnictví a psaní grantů. Je hodně systematická, drží ve věcech pořádek. Pomohlo by, kdybychom sehnaly ještě člověka, který by organizoval kurzy. Máme za sebou hodně práce a ztráta prostor na Florenci nám nepřidala, ale zatím jsme optimistické. Ještě jsme nevyčerpaly všechny varianty, třeba soukromé sponzory nebo větší propagaci – lidé o nás zatím moc nevědí. Věřím, že na ten cirkulární obchoďák jednou dojde.
| Tereza Korbelová (35): Absolventka architektury na ČVUT v Praze. Poslední zbylá členka spolku Z pokoje do pokoje, který se od roku 2016 věnoval záchraně a rekonstrukci starého nábytku s duší a kurzům pro veřejnost. Od začátku roku 2024 tvůrčí duch pražského cirkulárního spotu Sto.re. | ||
|---|---|---|
Tento článek jste mohli najít v časopisu Dům&Zahrada č. 9/2024.
Zdroje:
Související články
