Zapomeňte na chemii! Přírodní zahradník Tomáš Trejbal vás naučí pěstovat jinak

Přírodní zahradník Tomáš Trejbal proměňuje zahradničení v terapii, kde se učí vnímat zahradu jako celek. Řeší pěstitelské problémy, oslavuje úspěchy, učí lidi vnímat zahradu jako celek a nehroutit se z nezdarů.

Na webových stránkách píšete, že kořeny vašeho vztahu k zahradě sahají až do dětství. Kdy jste se pustil do vlastní praxe?
Jsem kluk z vesnice v podhůří Jizerských hor a moji rodiče byli potravinově téměř soběstační. Dlouho jsem žil v Praze, tady v Klínci jsme s manželkou začínali před deseti lety. Po dlouhém hledání jsme koupili dům v zahradě, kde jsem se konečně mohl pořádně rozmáchnout. Za začátek intenzivního tvoření považuji rok 2015, kdy se nám narodil syn a my jsme mu chtěli vařit příkrmy z domácích výpěstků, mít kontrolu nad tím, co mu dáváme. Samozřejmě jsme začali pěstovat bez chemie.

Kdy vás napadlo se o zkušenosti dělit a z jejich sdílení vytvořit profesi?
Od roku 2020 jsem měl Instagram, kam jsem průběžně dával, co na zahradě aktuálně dělám. V lednu 2021 jsem otevřel první kurz a témata postupně přibývala. Neradím nic, co nemám vyzkoušené. Jsem jako houba, pořád nasávám informace a přizpůsobuju zahradu měnícím se klimatickým podmínkám. Nové znalosti a výsledky mě posouvají dál.

Každá sezona je totiž jiná, co mi fungovalo před rokem, letos nemusí. Třeba loni byl skvělý rok na rajčata, mnohem lepší než letos, kdy úrodu více ohrožují plísně. Proto když se vám jeden rok něco povede, nejde to brát jako ověřený postup. Věcí, které zahradu a rostliny ovlivňují, je spousta.

To mi na zahradničení přijde nejnáročnější, ta nejistota, kdy jste vydaný napospas povětrnostním podmínkám, škůdcům, chorobám… Jak tuhle sázku do přírodní loterie zvládáte?
Člověk musí být trochu dobrodruh. Jasně, chcete sklidit, děláte pro to maximum, ale nesmíte se na výsledek upnout. Já se navíc řídím heslem, že při domácím pěstování i cesta je cíl. Zahrada má být hlavně radost. Zahradničení je skvělé také na propojování s dětmi, kdy je všechno učíte a ony pomáhají. Jakkoli to s nimi trvá mnohem déle, stojí to za to. Samozřejmě, mám také nezdary, ale řeším to tak, že pěstuju pestrou škálu rostlin. Vždycky se něco nepovede, ale ta povedená část je větší.

Zdá se, že zahradník musí být především optimista. To jste se naučil, nebo jste byl takový vždycky?
Jsem optimista i v životě. Na zahradě to vypadá tak, že rostlina, které se nedaří, dostane tu nejlepší péči, ale když to nejde, tak to prostě nejde. Kromě rostlin mám včely a slepice, a tam jsem teprve pochopil, co říkal jeden můj kamarád, že jednotka chovu slepic je hejno. Člověk nemůže lpět na jednom kusu. I v zahradě je základ, aby se dařilo celku. Během sezony jsou samozřejmě v kurzech hlavním tématem choroby a škůdci. Klienti mi posílají fotky nemocných nebo napadených rostlin a hledáme způsob, jak danou věc řešit. Ale vyvažujeme to tím, že máme platformu i na chlubení se úspěchy a vzájemnou motivaci.

Specializujete se na přírodní zahrady, což vlastně znamená permakulturu. Spousta lidí si pod tím pojmem představí chaos s vysokou luční trávou, kdy se všechno ponechá „volné ruce přírody“. Jak je to ve skutečnosti?
Pojem přírodní zahrady jsem použil právě proto, abych vystoupil ze zažité představy, že permakulturní zahrada je džungle nebo nepořádek. V praxi však jedu podle permakulturních principů. Zároveň chci lidem ukázat, že mít kus půdy kolem domu je obrovská příležitost. Kromě kusu travnatého paloučku tam může být i spousta kytek. Stromy a keře nemusí být jen okrasné, ale i jedlé. Živý plot může být pestrý a dávat spoustu bobulí, oříšků a pylu pro opylovače.

Navrhujete a realizujete přírodní zahrady a sám máte na starost vlastních 2000 metrů čtverečních. Jak to zvládáte?
Nápadů mám víc než času, takže samozřejmě permanentně nestíhám. Nechci být kovářova kobyla, ale ani to nesmí být Potěmkin. Všechny věci, které učím v kurzech, s klienty pěstujeme ve stejném čase. Díky tomu jim mohu ukazovat, jak to roste a co a jak u sebe na zahradě řeším. Společně začínáme sezonu, plánujeme, sejeme, pak jdeme do mšic a dalších škůdců… Fotky, které mám na webu, pořizuju u sebe na zahradě. Na mobil. Pomáhá mi moje úžasná žena, i když už má také svoje zaměstnání, řeší udržitelné zemědělství pro Nestlé.

Dva tisíce metrů čtverečních se skleníkem, včelínem a slepicemi je už pěkné hospodářství. Jste také potravinově soběstační, jako byli vaši rodiče?
Soběstační nejsme. Šlo by to, ale musel bych mít o dost větší plochu pro zeleninu. Tu pěstujeme spíš pestře než ve velkém množství. Ovocné stromy máme ještě mladé a na začátku plodnosti. A samozřejmě kupujeme olej, maso, brambory, mouku… Chci ukazovat reálnou cestu, inspirovat. Pěstovat pšenici a doma ji mlátit neplánuju. (Článek byl redakčně krácen, celé znění najdete v novém vydání časopisu.)