Myslím, že bychom měli víc snít, řekl jste v jednom z rozhovorů. O čem dnes sní nový kreativní ředitel Moseru? Jsou sny růžové, nebo občas přijde noční můra, třeba že i tradiční značku ohrozí krize?
Někdy jsou růžové, jindy o něco méně. České sklářství prošlo těžkou dobou, ale jako noční můru to nevnímám. Ze své podstaty jsem převážně optimistou a ve všem hledám i to pozitivní. Mým hlavním úkolem je směřování značky. V poslední době jsem měl v hlavě (i v noci) především to, aby dobře dopadla účast na nedávné výstavě Designblok, kde jsme představili novou kolekci Duše lesa v rámci instalace Up.

Mezinárodní porota za ni Moseru udělila cenu v kategorii Nejlepší instalace výrobce. Levitující prezentace zaujala i návštěvníky, kteří sklárně zajistili Cenu veřejnosti. Vyplatil se kontrast ikonických produktů a minimalistického prostředí?
Kontrast je jedním ze základních pilířů naší nové vize. Mezi syrovým a uhlazeným, mezi historickým a současným, mezi „upovídaným“ a minimalistickým. Všechny tyto protiklady jsme na Designbloku demonstrovali. Výsledek doufám mluvil sám za sebe. Najednou bylo vidět, jak si věci mezi sebou rozumějí, jak to celé funguje.

Další váš citát zní: „Snažím se, aby vše, co vzejde z naší sklárny, mělo v sobě promítnuté příběhy.“ Jak moc je dnes potřeba se ohlížet do minulosti a respektovat ji a její příběhy?
Začnu odzadu. Respektovat bychom ji měli. Je naší součástí a můžeme z ní těžit. Moser má oproti jiným sklárnám výhodu, že ji má dlouhou a košatou. Čas jde kupředu a naše nové věci musí být současné. Historie by neměla být zátěží, ale výhodou. Moje prvotina, broušená váza Abyss, vychází z klasických moserovských technik ručního broušení. Lasem do minulosti je i akvamarínová modrá. Vzal jsem barvu vytvořenou Leo Moserem v berlínských laboratořích koncem 20. let minulého století, ovšem použil jsem ji jinak a ve větším množství. Má proto hlubší odstín a stala se tím současnější. To je jeden z příkladů, jak pracovat s historií značky.

Odkud přišla inspirace?
Fascinuje mě free diving, kterému se ale nevěnuji. Obdivuji jej, zároveň mám k němu respekt. Inspirovaly mě bubliny stoupající při potápění vzhůru. Tmavě modrá připomíná podmořský svět, kam dopadá už jen málo slunečních paprsků.

Moser je členem společenství Comité Colbert, snaží se udržet a rozvíjet tradiční rukodělnou výrobu luxusních produktů. Není to nereálný cíl, když šikovné ruce mizí?
Mizí. To je hlavním důvodem, proč se snažíme (jako jedni z mála) proces udržet stále pod jednou střechou. Předat řemeslo a tradici dalším generacím.

Jeden náš designér si posteskl, že jméno českého skla začíná být zaprášené… Je na čase začít leštit a oprašovat – přesto, nebo právě proto, že se naše ruční výroba skla dostala na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO?
Myslím, že tento obor je naopak na výborné cestě, téma skla hodně rezonuje společností.

Čím je tedy možné tradiční značku omladit?
Vyprávěním příběhů, principem, kontextem a samozřejmě estetikou.

Vaše dosavadní tvorba je minimalistická, kolekce mají i vtip. Klasické kolekce skla jsou však plné zdobného ornamentu a zlata. Vnímáte to nyní shovívavěji? Říkáte si, že to byli frajeři, když to uměli takto udělat?
Byli to neskuteční frajeři! Každá kolekce, každý detail jsou dokonale zpracované. Je vidět um i čas, které tomu dali. Přišel jsem na to záhy, když jsem se snažil jeden z historických setů omladit. Vzal jsem skleničku od Maharani (jeden z nejornamentálnějších setů) a zkusil ji odlehčit, odebrat pár motivů z dekoru. Nefungovalo to. Je to skvělé, jak to je. Nedá se nic přidat ani ubrat. Nyní se na to dívám s ještě větší pokorou.

Nástup do Moseru vám schválila i legenda českého designu a bývalý rektor UMPRUM…
Když jsem odcházel ze schůzky, na které jsme si s vedením sklárny plácli, zavolal mi můj bývalý profesor Jura Pelcl. Prý slyšel, že o mě stojí na funkci kreativního ředitele. Řekl mi: „Vy posunete Moser, Moser posune vás.“ To pro mě bylo dobré znamení!

Letos se Češi předvedli v Miláně na výstavě v budově Trienále s projektem Made by Fire. Vystavili nejlepší porcelán, sklo, keramiku… Na milánském veletrhu Salone del Mobile se pak na české sklo stojí fronty.
Stopa je viditelná. České firmy to mají dobře nastavené, jsou suverénní. Když vidím, jak se prezentují, dělá mi to upřímnou radost. Problémy s plynem přišly naštěstí až po covidu a silní hráči byli v dobré kondici. Lidé během pandemie investovali do interiérů, a tím podpořili i domácí výrobce skla. Bohužel se to ale netýkalo všech. Malé sklárny, které jely na kvantitu s malou marží, to vinou cen plynu poměrně tvrdě odnesly.

Vnímal jste výstavu v Miláně jako začátek ještě lepší éry českého skla, nebo něco jako konečnou Síň slávy?
Jsem hrdý, že máme šikovné lidi a že české sklo rezonuje ve světě. Pokud bych to bral jako Síň slávy, byl bych sám proti svému přesvědčení, že hlavní je neusnout na vavřínech. Nicméně nejsem typ člověka, který by pelášil za neustále větším úspěchem. Budu rád za stoupající tendenci podpořenou růstem kvality, nikoliv kvantity. 

Na UMPRUM jste studoval v ateliéru, který propojoval architekturu s designem. Dříve bývalo běžné, že architekti do svých projektů navrhovali i nábytek, svítidla… Proč se dnes tyto profese na školách oddělují?
Vyhovovalo mně, když se obory prolínaly. Vlastně jsem nechápal architekty, kteří neumějí navrhnout interiér. Pokud se ovšem někdo zabývá parametrickou architekturou s technologicky složitějším přístupem k návrhu, je to logické. Třeba ve Skandinávii stále architekti navrhují i židle do budovy, kde na nich v jídelně lidi sedí. Často se tam setkáte s tím, že například v nové knihovně je architekt zároveň autorem mobiliáře. Krása!

Úspěchem na začátku vaší kariéry byla v roce 2010 kolekce drátěného sedacího nábytku Icons (diplomová práce). Odstrojil jste křeslo Kubus od Josefa Hoffmanna, na pomyslnou kostru šel sedací vak Fatboy… Sbíral jste ocenění, zaujal prestižní světové výrobce. Čekal jste tak úspěšný start?
Až takový úspěch jsem nečekal. Věděl jsem, že ta věc je dobrá, vnímal jsem pozitivní reakce. Vystavil jsem ji v Miláně a strhla se lavina rozhovorů po celém světě. Přiletěl fotograf až z Ameriky. Nechápal jsem to, bylo mi pětadvacet.

Když mi napsal Giulio Cappellini (majitel přední italské nábytkářské značky – pozn. redakce), pamatuju si to jako dnes. Jel jsem ze Šumperka z výroby Icons. Zastavil jsem na benzince a říkal si, že to není možné. Ptal se, jestli může přiletět do Prahy do mého studia. Volal jsem hned spolužákovi Henrymu Wielgusovi a navrhl mu, ať založíme společné studio. V začátcích je lepší, když jste dva, samotného by mě to ani nebavilo.

Nebylo to příliš zavazující a stresující?
Dělali jsme toho málo, ale všechno mělo úspěch. Pět projektů skončilo na pěti kontinentech. Pro značku Cappellini jsme navrhli křeslo Circle, pro dánské Menu regál. Moji diplomku chtěla na sólo výstavě ve Flagship store v Bruselu vystavit italská Cassina.

Se zakázkou od české sklářské společnosti Lasvit přišel totální bestseller – kolekce Neverending Glory. Rok od roku jsme stoupali. Nebyli jsme zvyklí, že by něco nedopadlo. V této profesi je to ale normální, jen nám se to do té doby nestalo.

Kov se promítá ve vašem příjmení a nastartoval i vaši kariéru. Je pro vás nejoblíbenějším materiálem?
Zpočátku byl. Pak přišlo dřevo, teď se všechno točí okolo skla. Studoval jsem architekturu i design, takže už během studia jsem se setkal s řadou materiálů. Moc nad tím takto nepřemýšlím, ale pokud bych měl nějaký materiál vyzdvihnout, bude to sklo. Ukrývá v sobě totiž magii.

Vrátím se ke kolekci křišťálových lustrů Neverending Glory. S kolegou Henrym Wielgusem jste navrhli pět lustrů odkazujících na slavné operní domy v New Yorku, Paříži, Moskvě, Miláně i Praze. Kupují si je i slavní?
Zpěvákovi Justinu Bieberovi visí lustry v kuchyni. Herečka Salma Hayek, manželka jednoho z nejbohatších Francouzů, je pořídila do londýnské rodinné rezidence. Taky jsem je viděl na fotce u legendárního skejťáka Tonyho Hawka a rappera Ludacrise.

Byli jste s kolegou Wielgusem úspěšně rozjetí. Proč spolupráce skončila?
Každý jsme měli jinou vizi o budoucnosti, o svém poslání. Kamarádi jsme ale pořád. Někde se mě ptali, proč to nevyšlo. Ono to ale naopak vyšlo. Byli jsme spolu deset let, osm hodin denně, pět dní v týdnu, někdy o víkendech. Zkuste si s někým deset let žít. (úsměv)

Skandinávská značka Menu, s níž jste spolupracovali, je úspěšná i díky jednoduchému poselství: dělat svět den ode dne o něco krásnějším a méně komplikovaným místem k životu. Má design takovou sílu? Potřebujeme být neustále překvapováni nějakým dalším?
Design podle mě tu sílu má. Může vám do života vnést klid a dobrou energii. Ale neustálé překvapování novinkami není potřeba.

Není zvláštní na jedné straně řešit dokola trendy, na druhé ze všech stran doporučení na udržitelnost a příkladnější život?
Téma udržitelnosti je podle mě marketing. Jako architekt, designér, ale i jako dobře vychovaný člověk chápete přímou ekologickou stopu. Víte, že plastové láhve se v lese nevyhazují. Zároveň přemýšlím nad každou věcí, zda ji vyrobit. Převládá třistakrát ne proti jednomu ano. S Henrym jsme navrhli pár věcí a stačilo to.

Jaký styl interiérů je vám blízký?
Měl by vypadat jako moje studio – hodně světla, málo věcí, zkrátka aby měl příjemnou energii. Dřív jsem nechápal zmatek na otcově pracovním stole, ale už se mi to tam taky pěkně plní.

Používáte doma vlastní autorský design? V portfoliu máte sezení, osvětlení, postel i doplňky.
Částečně ano – máme moje světla, postel (tu jsem navrhl ještě na škole), regály, skříně či stůl. Kromě pohovky a židlí všechno.

Vnímají to už i vaše tři děti?
Zatím to vesele „rasej“, myšáčci… (smích)

Dovedete si představit, že byste se živil jen jako architekt? Nebo se naplno věnoval sportu? Prý jste hrál profesionálně fotbal.
Architektura je sice kreativní, ale už se jí víceméně nevěnuji. Vrcholově jsem hrál do sedmnácti let za Slávii, pak občas za dospělé. Skončil jsem v pětadvaceti, když jsem dostal prvně sádru. Ve 33 letech jsem začal hrát hokej – úplně jiný sport. Jiné teploty povrchu, jinak voní tráva, jinak led… Teď jsem kvůli zádům polevil, ale výstroj mám připravenou.

Jste díky sportu soutěživý?
Soutěživý ne, ale zůstala mi disciplína.

Unikáte někdy před designem?
Samozřejmě. Každý víkend do lesa.

JAN PLECHÁČ (1984) designér, kreativní ředitel značky Moser
Vystudoval Ateliér architektury a designu na pražské UMPRUM pod vedením Jiřího Pelcla. Jeho kariéru odstartovala v roce 2011 prezentace na přehlídce mladých talentů Salone Satellite v Miláně. Projekt přitáhl mezinárodní pozornost galeristů, institucí a nábytkových výrobců a dostal ho mezi špičky oboru. Od roku 2011 spolupracoval s designérem Henrym Wielgusem, v roce 2020 založil vlastní studio. Navrhuje sériové produkty pro světové značky (Cappellini, Menu, La Chance, Lasvit), sběratelské kusy pro galerie Mint Shop, Rossana Orlandi či pro privátní klientelu. Je několikanásobným držitelem ocenění Czech Grand Design a ELLE Decoration International Award. 

Tento článek jste mohli najít v časopisu Dům&Zahrada č. 2/2024.
Zdroj: Dům&Zahrada

Související články