Genius loci je zvláštní chlapík. Na jednu stranu křehkost sama, je tichý, ba efemérní, někdy nám dá velkou práci jej vůbec zaslechnout. Na druhou stranu z něj cítíme něco velmi silného, hlubokého a nezpochybnitelného, pevně spojeného s každou nezávislou jsoucností.

Svého ochranného ducha totiž má jak člověk, tak i stavba, krajina, sídlo či konkrétní místo, už antičtí Římané všechny tyhle duchy, genia, velmi ctili. A sem tam je vnímá i dnešní člověk, říkejte si, co chcete. Tak třeba dnes. Poslouchám dopoledne v autě Radiožurnál: v obci Strání, na československém pomezí, to žije. Ochotníci, sraz mopedistů, bitva o Bílé Karpaty, pochod rodičů s dětmi, setkání pěveckých sborů, fašank, košt slivovic, dětský karneval, setkání harmonikářů... Jsou prý za kopcem, odděleni od Moravy, tak si musí kulturu obstarávat sami, říká kterýsi zdejší radostný občan do mikrofonu.

Večer odlišná zpráva, tentokrát z ČT1. V jiné obci za kopcem, na Broumovsku, se také dějí věci. Zdejší obyvatel se do kamery rozčiluje, že tu skrz obec právě asfaltují silnici; teď prý se sem pohrnou Poláci a bude po klidu. Vnímáte také, jak je duch těchto obcí odlišný? A jak tu bydlení má asi velmi různé parametry?

„Stále v nás žijí ty tajuplné uličky, temná nároží, slepá okna, špinavé dvory, hlučné hospody i tiché hospůdky. Procházíme se po širokých ulicích nového města, ale naše kroky i pohledy jsou nejisté. Uvnitř se chvějeme jako dřív ve starých uličkách bídy. Naše srdce se dosud ničeho nezbavila. Nezdravé staré ghetto je pro nás mnohem skutečnější než naše hygienické okolí.“ Franz Kafka (z knihy Gustava Janoucha Hovory s Kafkou)

Být umístěn

Mimochodem: bydlet – co to vlastně znamená? To není jen mít nějakou střechu nad hlavou a pár stěn kolem sebe, bydlet znamená především být umístěn v nějakém prostoru a zároveň být vystaven určitému prostředí.

Norský teoretik architektury Christian Norberg-Schulz ve své skvělé knize Genius loci (1994) vysvětluje: „Ony dvě psychické funkce, jež jsou do tohoto procesu zapojeny, můžeme označit jako „orientaci“ a „identifikaci“. Aby člověk nalezl oporu pro svou existenci, musí vědět, kde je. Ale také se musí identifikovat se svým prostředím, tj. musí vědět, jaké je určité místo.“

Orientovat se znamená nebýt ztracen a zažívat z toho plynoucí pocit bezpečí, kterým se koneckonců vyznačuje každé bydlení. Být doma, bydlet, znamená ale také patřit k nějakému místu, znát ho, ztotožnit se s ním. Pro člověka (alespoň v drtivé většině) být rovná se bydlet, mít domov. A nemylte se: i bezdomovec si buduje domov, bydlení, byť je to někde ve stanu v houští na periferii nebo v kartonové krabici pod mostem.

Když Kain zabil Abela, odsoudil ho Bůh: „Budeš na zemi psancem a štvancem“ (Gn 4,12). Jinými slovy: nebudeš mít domov a marně budeš hledat své ztracené místo. Martin Heidegger, německý filozof, vyvozuje, že staroněmecké a staroanglické slovo pro stavění, totiž buan, současně znamenalo bydlení a že je odvozené od slova být (to be v angličtině a ich bin v němčině). Nejsem etymolog, ale také v češtině se mi vzdálenost mezi být a bydlet příliš velká nezdá, jakkoli se mohu mýlit.

Bažiny s bludičkou

Duch místa (možná tohle na něm vadí současnému člověku nejvíce) býval v historii vždy personifikován. Kdejaká studánka měla svou vílu, bažina svou bludičku, les byl plný elfů a dryád, skály plné trolů. V rybnících a řekách žili vodníci a na půdě chalupy většinou skřítci.

Trpaslíci kutali drahé kamení a potrhlí šotci sem tam i zapalovali stodoly. Tak fungoval náš svět, když byl ještě mladý, před příchodem Ježíše Krista. Křesťanství pak s tímto vnímáním reality skoncovalo a vyhlásilo ji za škodlivou pověrčivost, za úradek zlého, odvádějící od přijetí jiného ducha, totiž Ducha svatého. Rarášci i najády však projevili neobyčejně tuhý kořínek, přežili dokonce i osvícenství a generálně vyhynuli teprve v 19. století.

Přesto asi všichni vnímáme, že tu po nich mnohé zůstalo. Například? Krajina nebo třeba i dům mohou být divoké, klidné, přívětivé, přátelské či třeba romantické, což jsou přívlastky běžně spojované s někým či „něčím“ bytostným, s živým stvořením.

Nositelé archetypů

Ale pojďme konečně k architektuře, k rodinnému domu. Každý z nás, i když si to mnohdy vůbec neuvědomuje, v sobě nosí určité vzorce či archetypy prostředí a příznivě vnímá, je-li podoba konkrétní stavby s nimi v souladu. Ve městě, na jeho periferii a tím spíše v centru, má rozlišující kvalitou každé stavby být její městskost. Tu si můžeme definovat z mnoha hledisek odborných i ryze osobních, každý dokáže něco podobného bez větších nesnází.

Začít se dá třeba podlažností, město i vesnice kdysi začínaly na stejné startovní čáře, ale město už velmi záhy rostlo do výšky a jeho podlažnost je často mnohonásobně větší. Tendence k vertikalitě je tedy u města zásadně významným projevem genia loci, všechny ty přízemní bungalovíky, rozmáhající se dnes po okrajích všech českých měst, jsou ovšem jejím evidentním popřením.

Problém není jen v tom, že v obytných satelitech genius loci potměšile mlčí a my nevíme, jsme-li ještě ve městě, nebo už na vsi, nýbrž i ve splývání městských a venkovských forem rodinného domu. Časem se pravděpodobně stane, že některé čtvrti ve městech budou v průměru nižší než tradiční vesnice. Ta představa mě ovšem děsí.

Na venkově to naopak sluší stavbám nad obdélným půdorysem se sedlovou střechou o sklonu 40-45°. Vulgárně funkcionalistická třípodlažní krychle (někdy vyvrcholená stanovou střechou) přestala se sametovou revolucí ničit obraz české vesnice (nahradila ho vila ve stylu podnikatelského baroka), mezitím tu ovšem vyvstala jiná otázka: musí tu stát opravdu jen úřednicky velmi jednoduše uhlídatelná výstavba se sedlovou střechou?

Kde je pravdivost výrazu takové stavby, která může být v nejlepším případě jen plytkou vnější nápodobou někdejší chalupy či statku, vždyť se tam už obilí dávno neskladuje a krávy nechovají, souvislost se zemědělstvím veškerá žádná? Na návsi, v jádře původní vsi je to jasné, sem tenhle pseudovenkovský dům bezpochyby patří. Avšak tam, kde není žádný vizuální kontakt s původní zástavbou, tam čím dál častěji opatrně hlasuji pro domovní tvarosloví značně uvolněnější.

Respekt k sousedství

Problém vertikality formy rodinného domu ale nesouvisí jen s jeho polohou vůči stávajícímu sídlu, nýbrž je tu třeba alespoň v základních aspektech formálně respektovat bezprostřední sousedství. Právě takový „bungalov“ se střechou o malém sklonu a hřebenem ve výšce sotva čtyři metry v kontaktu s vertikálními vilami, zahrnujícími dvě podlaží a podkroví, působí jak Gulliver v říši obrů.

Naopak někde na louce u lesa, v koncové poloze zástavby, se taková stavbička snese i velmi dobře. Dalším z mnoha „důvodů ke stížnostem“ genia loci může být import z krajin často velmi vzdálených a klimaticky odlišných. Kanadský, dokonce ani slovenský srub do našeho města či vesnice prostě nepatří.

Netvrdím, že právě tohle je problém velkého rozsahu, občas se ale tyto tendence individuálně objevují. On je Čech, ona Španělka, proč si tedy někde u Vrchlabí nepostavit pěknou haciendu s prejzy na střeše? Vždyť tohle občas zasáhne i kruhy nejvyšší: Edvard a Hana Benešovi si na Lužnici u Sezimova Ústí postavili dům podle plánů architekta Petra Kropáčka, inspirovaný jihofrancouzským venkovským domem (jak chtěli Benešovi), jihoamerickou farmou (to chtěl Kropáček) a italskou vilou (to radila přítelkyně Benešových markýza Benzoni). Až na výjimky, Čechy, tahle odvěká křižovatka Evropy, časem zřejmě přetaví úplně všechny importy a cizí domy se stanou místním řádem. Nějaký čas to ale trvá.

„...a pod převislými větvemi dospěli na břeh říčky, v těchto místech nejužší. Přešli ji po jednoduchém můstku, který znamenitě odpovídal celkovému rázu tohoto místa; příroda tu byla méně přikrášlená než kdekoli jinde, údolí se tak zužovalo, že propouštělo jen vodní proud a úzkou pěšinku..." Jane Austenová, Pýcha a předsudek

Kafébraun do zelena

Třetí sortou prohřešků proti duchu místa může být i architektonický detail a barevnost. Britská nadace prince Charlese si např. pro celé ulice a čtvrti historických měst předepisuje třeba viktoriánský či georgiánský vzhled nových (!) domů a také naši památkáři v tom moc pozadu věru nezůstávají. Ale to je už trochu jiná úroveň, úroveň lidí myslících, svět všech těch legendárních a nepředstavitelných barev jako kafébraun do zelena (V. V. Štech) či mírně olivová s modravou šedí (nejmenovaný zaměstnanec NPÚ).

Horší je to s obyčejným stavebníkem a jeho barevnou nebojácností: duch místa před všemi těmi ostře fialovými, svítivě žlutými či jedovatě zelenými domy brečí, úpí, kňučí, lká, pláče, skučí, kvílí a vyje jak zcela mimořádně sveřepý šakal. Genius loci existuje. Ale nemohu se, poctivě řečeno, vyhnout přiznání, že najít ho a vyhovět mu bývá někdy zatraceně těžké, ba i nemožné.

Je-li jeho projevem jen nazdobená architektonická bezradnost a výrazová kakofonie většiny příměstských satelitů, je každá rada drahá. Nechceme-li se ale ztratit v dnešním světě čím dál překotnějších pohybů společenských i myšlenkových, věnujme mu svůj láskyplný zájem za všech okolností.

Příště: Svažitá parcela je inspirativní výzva

Tento článek jste mohli najít v časopisu Dům & Zahrada 7/17.